Agnieszka Holland, režisérka uznávaná v Evropě i Hollywoodu, slaví narozeniny ve vrcholné formě
Začínala u Wajdy a Zanussiho, třikrát byla nominována na Oscara. Točila s Leonardem DiCapriem, Albertem Finneym nebo Samem Shepardem, nejen díky Domu z karet se na čas stala mentorkou amerických seriálových produkcí. Za jeden z nejdůležitějších životních projektů však s přehledem považuje třídílný Hořící keř (2013) televize HBO o událostech po upálení českého studenta Jana Palacha v roce 1969. V Čechách točí opakovaně a ráda, chce se sem vrátit i příští rok kvůli projektu o Kafkovi. I její zatím poslední, jak sama říká, „osudový film“, snímek Hranice, vznikl v české koprodukci. Polská režisérka AGNIESZKA HOLLAND, narozena 28. listopadu 1948 ve Varšavě, má pro Čechy „zvláštní místo ve svém srdci“.
Z pražské FAMU, kde v letech 1966–1971 studovala, si ji pamatují jako neúnavnou diskutérku. Taková je i dnes. Povídat si s ní můžete vlastně o čemkoli (Reflexu poskytla velký profilový rozhovor naposledy letos v říjnu) a vždycky je to příjemné. Stačí ji zaslechnout v podcastu nebo na tiskové konferenci a víte, že její nový film prostě musíte vidět.
Návrat Agnieszky H.
Už na gymnáziu ji uchvátila československá nová vlna; přijímačky na FAMU absolvovala ještě před maturitou. „Zkusila jsem Prahu a vyšlo to. I když začátky byly těžké, byla jsem taková rozmazlená dcerka, které doma všichni fandili a pomáhali, a najednou jsem si musela pomoct sama,“ vzpomíná na dobu, kdy v roce 1966 přišla uprostřed zlatých šedesátých do Prahy studovat FAMU, zažila Pražské jaro i upálení Jana Palacha. V Praze se aktivně účastnila posrpnových studentských protestů, v roce 1971 byla sedm týdnů krutě ponižovaná v pražské věznici Ruzyně za to, že pomáhala Polákům pašujícím přes hranice zakázanou literaturu. V roce 1972 se vrátila zpátky do Polska.
Česká mladická zkušenost ji zformovala zásadně; dodnes se sem vrací, o vztahu nejslavnější polské filmařky k České republice vznikl ostatně i dokument režisérky Krystyny Krauze Návrat Agnieszky H., jehož premiéra byla v lednu 2014.
Natočila zde celosvětově úspěšný třídílný film Hořící keř (2013) podle scénáře českého autora Štěpána Hulíka a v produkci HBO, jež vypráví události po upálení Jana Palacha. Na česko-polském pomezí vznikl i její další celovečerní film podle románu v Čechách oblíbené polské autorky Olgy Tokarczukové Přes kosti mrtvých (2017). Tam hrál Miroslav Krobot, produkovali jej mladí Češi Tomáš Hrubý a Pavla Kubečková a stříhal jej, stejně jako Hořící keř, další snímek Šarlatán (2020, s Ivanem Trojanem v titulní roli) a nyní zatím poslední snímek Hollandové Hranice, vynikající český střihač Pavel Hrdlička.
Kino morálního neklidu
„Vrátila jsem se pak po studiích domů do Polska, kde se naopak v rámci možností začalo kultuře dařit. Kdybych zůstala v Praze, tak bych si ve filmu neškrtla. V Polsku pracovali Wajda, Zanussi, kterým jsem asistovala, natočila jsem dva samostatné filmy. Jenže v roce 1981 byl v Polsku vyhlášen výjimečný stav a my jsme emigrovali do Francie,“ shrnuje začátek svého profesionálního života žena s životopisem tak pestrým, že by vydal na knihu; snad ji už brzy napíše.
A ano, sedmdesátá léta v kultuře v Polsku byla ve srovnání s Československem nesrovnatelně mírnější, vzniklo během nich množství zásadních snímků, které vešly do dějin jako polské kino morálního neklidu. „V Polsku především lépe fungovala opozice, byla rozsáhlejší, měla větší společenskou podporu. Mohli jsme pracovat, filmy točili Wajda, Zanussi, Kieślowski… Polský ministr kultury tehdy nebyl vrchním cenzorem, stál naopak na straně umělců. Lidé, kteří byli v Polsku za kulturu odpovědní, se – až na několik vyložených grázlů – snažili občas udělat něco dobrého. Možná z vlasteneckých důvodů, možná ze snobismu, ale to je jedno. To zde, zdá se mi, nebylo,“ řekla Agnieszka Holland v rozhovoru z roku 2012, kdy jsme dlouze mluvili o tom, jak zásadní byl pro ni režisér Andrzej Wajda, intelektuální, mravní i politický lídr, známý i na Západě. V Polsku natočila důležitý debut Provinční herci (1978), který se stal jedním z děl tzv. kina morálního neklidu, dále Horečku (1980) a bezprostředně před emigrací Osamělou ženu (1981).
Tři oscarové nominace
V roce 1981 odešla z Polska do Francie a pak do Spojených států; německý film Bittere Ernte (1985) o osudech prchajících židovských žen jí vysloužil první nominaci na Oscara. Další nominaci na Oscara získal její scénář k fenomenálnímu snímku Evropa, Evropa (1990, Zlatý glóbus za nejlepší neanglicky mluvený film) o židovském mladíkovi, který předstíral, že je Němec, a přidal se k Hitlerjugend. V roce 2012 soutěžil na Oscarech další její opus s tematikou holokaustu In Darkness (V temnotách). Jeho hlavním hrdinou je skutečná historická postava, čistič kanálů, jenž za války pomáhal Židům v okupovaném Lvově.
„Do filmu V temnotě, který je dramatizací života Leopolda Sochy, jenž se za války snažil zachránit židovské uprchlíky z okupovaného města Lvov, se mi původně moc nechtělo. Už jsem před tím natočila dva filmy o holokaustu a vím, že když trávíte pár let života v takové realitě, máte z toho pak několik dalších let velkou depku. Navíc původní plán byl, že by se to mělo točit v angličtině, a to jsem zásadně odmítala. Nevěřím filmům, kde se mluví anglicky – pokud jde o téma holokaustu. Cizí jazyk konvencionalizuje realitu, stává se tak pro nás určitým způsobem přijatelná. A právě angličtina umenšuje bezprostřednost a činí věci snadnějšími, teatralizuje realitu. Nakonec jsem si prosadila svou a film V temnotě natočila v polštině, ukrajinštině a němčině,“ narážela tehdy na zásadní aspekty své tvorby.
Hranice dobra a zla
„Myslím si, že žijeme v době, kdy se my filmaři už nemůžeme soustřeďovat jen na soukromá témata. Svět potřebuje i filmařský hlas, který není jen intimním hlasem, ale má určitý epický rozměr,“ řekla mi letos v září při rozhovoru o svém zatím posledním filmu Hranice, který měl premiéru v předvolením Polsku za obrovských kontroverzí letos v září.
Hranice (stále k vidění v českých kinech) nevypráví zdaleka jen příběh syrské rodiny, která uvěřila režimu běloruského diktátora Lukašenka, že se může snadno dostat přes polskou hranici do Evropské unie. Zabývá se i našimi vnitřními hranicemi. „Jde o hranice a rozhodnutí polských pohraničníků, místních obyvatel nebo aktivistů a těch, kteří se chtějí dostat do oblasti Evropské unie. Je to film, který mluví o našem světě mnohem víc než filmy, které dnes běžně uvidíte v kinech. Věřím, že je zajímavý, čestný, provokativní a vzrušující a že v nás otevře nějakou lidskou polohu, na kterou možná občas zapomínáme a neměli bychom,“ řekla před premiérou.
S obdivuhodnou suverénností, soucitem i zdravým naštváním napsaný a natočený film dostal Zvláštní ocenění poroty 80. ročníku filmového festivalu v Benátkách.
Agnieszka Holland se nikdy netajila tím, že točí filmy, které mají změnit svět. Filmem Hranice se jí to pár měsíců před jejími 75. narozeninami podařilo. Zároveň nám tím, a určitě ne naposledy, připomněla sílu a význam hraného filmu.
