Bohém a pedant. Dokument Rozsviť světlo, ať je vidět zachycuje cesty dvou osobností Už jsme doma
Pozoruhodný dokument Rozsviť světlo, ať je vidět režisérů Václava Kučery a Radima Špačka je dokladem záviděníhodného přátelství, urputné vytrvalosti a toho, že nejkrásnější na světě je plnit si vlastní sny. A také krásným vánočním dárkem pro fanoušky skupiny Už jsme doma a jejích klíčových osobností, hudebníka Miroslava Waneka a výtvarníka Martina Velíška.
Celovečerní film Rozsviť světlo, ať je vidět je výjimečný svým obsahem, ale také nelehkým vznikem. Vymysleli si ho společně režisér Václav Kučera, podepsaný pod tím nejlepším, co se u nás natočilo v oblasti filmových reflexí nekomerční hudby, a producent Romek Hanzlík – kdysi sám aktivní kytarista, později dlouhá léta manažer mnoha skupin, hudební organizátor a v posledních letech i oceňovaný fotograf. Kučera i Hanzlík v roce 2019 uprostřed natáčení předčasně podlehli krátce po sobě zákeřným nemocem a rozpracovaný film zůstal na dva roky v zajetí dědických peripetií. Až poté se ho mohla ujmout neméně zkušená dvojice režiséra Radima Špačka a producenta Petra Kozy, aby ho dokončila. Už jen to, že se to povedlo, je výjimečná událost.
Pokud se řekne, že ústřední dvojicí snímku jsou dva přátelé, celoživotně spojení s kapelou Už jsme doma, hudebník a skladatel Miroslav Wanek a výtvarník Martin Velíšek, může to vzbudit dojem, že se jedná jen o nostalgické ohlédnutí, určené stárnoucím pamětníkům, „máničkám“ a fanouškům. Což je sice do jisté míry pravda, ale bylo by zavádějící domnívat se, že pro současné mladé příjemce je film nezajímavý a neoslovující.
Mít přátele
Jistě, skupině se za její více než pětatřicetiletou dráhu podařilo dosáhnout mnoha úspěchů, o kterých jiní muzikanti jen sní. Ale více než o ní je film o tématech, které ji přesahují. O čemsi nadčasovém, co provází libovolné umělecké snažení. A o věcech, které způsobují, že nezůstává právě jen u snažení, ale že vznikají skutečné hodnoty. Dvojportrét Waneka a Velíška dobře ukazuje, jak důležitá je vůle a vytrvalost, bez nichž i sebevětší talent těžko dojde uplatnění, jak jsou nezbytní „tahouni“, kteří ostatním udávají směr, a také jak výjimečné štěstí je mít přátele, kteří pomohou, když je to potřeba.
Sledujeme tak cestu Waneka „prokopávajícího se ven“ ze severočeských Teplic od počátků uctívané, ale zcela lokální punkové party F.P.B. až ke komponování hudby k filmům, koncertování doslova po celém světě, včetně tak exotických lokací jako Špicberské ostrovy, či spolupráci se světovými hudebníky. A zároveň cestu Velíškovu od kontroverzního malíře, kterého proslavila nechtěná provokace církevních dogmatiků, přes ukázkový příklad umělce bojujícího s alkoholem až po opakovaně oceňovaného ilustrátora a držitele několika Českých lvů za výtvarná řešení animovaných filmů. Důležitá je Velíškova pozice nehrajícího člena Už jsme doma, který se skupině léta stará nejen o obaly alb, ale i o veškeré další vizuály včetně kulis výročních koncertů, návrhů kostýmů nebo merchandisingu.
Protiklady
Obě cesty se prolínají, spojují v osobním přátelství a zase se rozcházejí v rozdílném přístupu k životu nebo k cílevědomosti a ambicióznosti. Je až úsměvné, jak jsou oba rozdílní: zatímco Velíšek je čítankový bohém, Wanek naopak mezi rockery bílá vrána celoživotně odmítající veškeré návykové látky, pedant, jehož spoluhráči od něj veškerou hudbu dostávají zapsanou v notách a který má i v životě vše nalinkované do detailů. Přesto ti dva sdílejí stejné hodnoty a jako přátelé se výborně doplňují.
Navíc je skvělé, že se ve filmu nenásilně a opakovaně objevují a k oběma protagonistům se vyjadřují i původní tvůrci, drobně Kučera a poměrně výrazně i Hanzlík. Do jisté míry je pak film i jakýmsi odrazem 90. let jako nejsvobodnějšího období naší země, které umožnilo prakticky všem se realizovat a které v uměleckém světě znamenalo nebývalé bujení napříč žánry.
Rozsvěcet světla
Kučerův začátek filmu může po formální stránce určitým pábitelstvím a stylizovaně hranými vsuvkami připomenout někdejší dokument o Martinu Velíškovi Jaro, peklo, podzim, zima, v němž fantaskní scény převažují nad zprávou o realitě. Pozdější část filmu už se nese ve striktně realistické výpovědi o výjimečnosti obou protagonistů s minimem dotáček, využívající především již existující záznamy z cest Už jsme doma po Špicberkách, USA či Japonsku, stopáže k vzniku ojedinělého divadelního představení Freak Show, které Wanek připravil pro americké kolegy The Residents v pražském Divadle Archa, nebo naopak ukázky Velíškovy spolupráce s režisérem Aurelem Klimtem.
Film je výmluvnou výpovědí, z níž se o obou portrétovaných mnohé dozví i divák, mimo jehož zorný úhel zájmu dosud působili. Publikum znalé historie Už jsme doma nadto ocení, jak drobné fragmenty a střípky z bohaté historie kapely se do snímku dostaly a vešly, aniž přestává působit celistvě. Kdy jste ostatně naposledy viděli dokument v délce 93 minut, který působí, že by hravě mohl trvat dvakrát tak dlouho, a stejně by v něm byl jen zlomek všeho podstatného?
Sledovat závěrečné titulky je pak očišťující katarzí. Přestože finální záběry pocházejí z popohřebního koncertu věnovaného Romkovi Hanzlíkovi, je celkové vyznění snímku úžasně optimistické. Síla, která z dokumentu vyzařuje, pravý opak často zmiňované „blbé nálady“, na konkrétních příkladech ukazuje, jak je realizovatelné i to, co se prvotně může jevit jako pouhý sen a nesplnitelná idea. A že mnohdy stačí jen chtít. Týká se to portrétovaných Waneka a Velíška, kteří umějí pro ostatní „rozsvěcet světla“, i tvůrců, kteří snímek rozpracovali a kterým ti, co ho dokončili, vzdali poctu a uctili jejich odkaz.
