Ale co mám říkat? Dokument Tělo-duše-pacient ukazuje, jak slovo lékaře pomáhá léčit
„Tohle je styl výuky, se kterým jsme dosud neměli šanci se setkat,“ říká budoucí lékař poté, co si vyzkoušel, jaké je sdělit pacientce diagnózu rakovina. Dokumentarista Jindřich Andrš natáčel studenty medicíny na 2. lékařské fakultě UK při nácviku komunikace, která může zásadně přispět k dobrému průběhu léčby nebo „aspoň“ k tomu, aby se pacient cítil lépe. Středometrážní snímek Tělo-duše-pacient je k dispozici na YouTube.
Na příjem přibíhá vyděšená maminka s nemluvnětem, které nereaguje. Žena středního věku má v celkové narkóze podstoupit operaci křečových žil. A ještě jiná žena přijímá diagnózu nádoru na plicích. Třiadvacetiminutový dokument Jindřicha Andrše (*1994) zachycuje sedm mediků a mediček v náročných profesních situacích, simulovaných i reálných, pod vedením zkušenějších kolegů. Jak obstojí?
Přesnější titul by možná byl Pacient = tělo + duše, ale to už by bylo asi moc popisné. Moderní medicína si naštěstí čím dál víc uvědomuje, že léčí člověka, a ne orgán; že v rámci léčby sice řeší určité dílčí problémy, ale musí brát v potaz, že za nimi je živá, vnímající a myslící bytost. A že pomáhá, když se s touhle bytostí komunikuje. Přesto je výuka empatie, komunikačních dovedností a dalších osobnostních kvalit na tuzemských lékařských fakultách stále ještě novinkou.
…a pak mlčet
„Tak vítejte u nás! Co si takhle necháváte zdát během anestezie?“ ptá se lékař s přesně odhadnutou mírou bodrosti pacientky před uspáním. Pacientka i medička, která lékaře v rámci praxe „stínuje“ – sleduje při práci a nechává se jím vést –, se uchechtnou. Ledy jsou prolomené, nervozita opadá. MUDr. Šimeček působí, že si jen tak povídá, ale každé slovo je pečlivě vážené. Roli hraje dokonce i každá pauza, jak radí pedagožka MUDr. Hrdličková při nácviku sdělování závažné zprávy. Vysvětluje, že těžkou diagnózu je potřeba předat metodou „palcový titulek“ – a pak mlčet, aby ji pacient mohl vstřebat.
Andrš s kameramany Tomášem Frkalem a Prokopem Součkem natáčí čistě observačně, do děje nijak nezasahují. Vyprávěním ve velkých detailech tváří vtahují dovnitř děje, který je napínavý až strhující nezávisle na tom, že ve dvou případech ze tří jde o simulace. Medici se ukazují být zdatnými herci: vystresovaná maminka nemluvněte i kuřačka s karcinomem působí velmi věrohodně. Po skončení „akce“ účastníci „vybalují emoce“ a svěřují se se svými dojmy, například s tím, jak náročné je naslouchat zmíněné mamince a zároveň konat v ohrožení života.
Budu pokračovat
„Fakulta mě oslovila, abych zpracoval téma mladých lékařů, o kterém jsem přemýšlel už dlouho. Když jsem se před deseti lety hlásil na FAMU, bylo to právě s tímto námětem. Jedním z důvodů je, že pocházím z lékařské rodiny a vždycky mě zajímal moment, kdy si medik poprvé v nějaké mezní situaci prožije, co práce lékaře reálně obnáší. Takže jsem nabídku vzal jako příležitost konečně s tím začít, neodkládat to. A rád v tom budu pokračovat i v dalších filmech, které připravuju,“ říká ke vzniku filmu Andrš. Ten předtím natočil celovečerní snímek Nová šichta, portrét horníka procházejícího rekvalifikací, a získal za něj hned několik cen na festivalu dokumentů v Jihlavě a nominace na Ceny české filmové kritiky a na Českého lva. V Jihlavě byl ostatně uveden i titul Tělo-duše-pacient.
„Hlavním cílem bylo ukázat širší veřejnosti, jak vlastně vypadá moderní výuka studentů medicíny. Tedy že se nejedná jen o biflování z učebnic, ale že studenty učíme, jak se chovat v konkrétních situacích,“ říká ke vzniku filmu děkan 2. lékařské fakulty UK prof. MUDr. Marek Babjuk, Csc. Snímek vznikal během výuky předmětů K10 (Klinických deset dní neboli stínování lékaře), Profesní komunikace a Simulace kritických stavů. „Všechny tyto předměty jsou klíčovou součástí praktické výuky na naší fakultě. Připravují budoucí lékaře na řešení situací medicínských i komunikačních. Moderní výuku si bez nich dnes už těžko umím představit,“ tvrdí děkan.
Film je k vidění zde
