Hlavně se o nic nesnažit. Ústřední postavy Aristokratky ve varu vegetují v plebejském bahýnku
Další snímek podle bestsellerů Evžena Bočka začíná tam, kde skončil minulý, Poslední aristokratka. Jsme opět v 90. letech, na zámku Kostka přežívá restituent Frank s rodinou a letargickými zaměstnanci a nic se neděje. Filmové „Aristokratky“ scenáristy a režiséra Jiřího Vejdělka shrnují určitý rys české povahy, ve kterém je vrcholem vznešenosti svatba Heleny Vondráčkové.
Češi k vrchnosti zrovna nevzhlížejí. Jako husité si rádi zaplenili, tři sta let „trpěli“ pod Habsburky, odpor k ušlechtilosti posílila léta komunismu. Podívat se v rámci rodinného výletu na hrad, to jo, ale, mámo, stejně to postavili z našich peněz. Anče, Kuba a hajnej leností hrdinně rebelovali proti Trautenberkovi. Ve filmovém diptychu Poslední aristokratka (2019) a Aristokratka ve varu (2024) to jsou zase kastelán Josef, údržbář Krása a hospodyně Tichá, kteří neochotou, neschopností a udržováním hladinky pokračují v odvěkém boji Čechů proti ideálům a vznešenosti.
V Aristokratce ve varu se toho moc neděje. První polovinu (úsporné) stopáže si v sérii skečů připomínáme hlavní postavy, vedle zmíněných ještě Frankovu excentrickou manželku Vivien a trochu nanicovatou dceru Marii. Aby se vůbec něco dělo, je potřeba přidat další figury. Objeví se tedy Deniska, oráchlá dcera právníka Kostkových Bendy, a hygienik Šváb (nomen omen, ha ha ha). Zdá se, že Deniska chce Marii přebrat jejího milého Maxe, ale Marie s tím nic nedělá a s rukama v klíně čeká, jak se věci vyvinou. Šváb hodlá hrad zavřít, protože to je prostě jeho práce. Ale místo toho, aby se hrdinové aspoň pokusili uvést hrad do stavu splňujícího předpisy, rozhodnou se připravit na Švába léčku. Všechno se dá obechcat, jsme přece Češi.
Strukturou (ne)děje i televizním způsobem vyprávění Aristokratka ve varu připomíná seriál, u kterého se nemusí moc dávat pozor, protože o nic nepřijdete. Herectví je ve Vejdělkově režii přímočaře komediální jako ve frašce nebo v sitcomu: velká gesta, velké grimasy, chybí jen předtočený smích. Dlužno podotknout, že herci si tuhle řachandovou polohu zjevně užívají, a je třeba ocenit, že i ji mají v repertoáru, jehož rozsah můžeme objevovat v jiných titulech. Představitelka potrhlé Vivien Tatiana Dyková je aktuálně nominovaná na Českého lva za niterný, tragikou prodchnutý výkon ve filmu Bratři. Martin Pechlát, jehož kastelán Josef má jediný výrazový prostředek ve znechuceném mručení, má podstatně odlišnou roli v novince Bohdana Slámy Sucho. A jako nově příchozí Deniska září vycházející hvězda Simona Lewandowska: v „Aristokratce“ je prohnaná, ordinérní až vulgární, v seriálu Dobré ráno, Brno!, jehož druhá řada právě běží, je zase za naivní až připitomělou blondýnu.
Pozor, humor!
Humor je prajednoduchý a diváci jsou na něj často upozorňováni dopředu, aby si ho mohli ještě víc užít. Když jde někdo opravovat vodovodní trubky a jiný mu říká, ať neurve ventil, je jasné, že se přesně tohle stane, že všude bude voda a že se budeme smát jako pokropenému kropičovi ve stejnojmenném filmu z roku 1895. Jiným druhem nízkoprahového humoru jsou slovní hříčky a narážky – třeba že slečna jménem Otýlie je tlustá nebo že výraz „vyhodit ze sedla“ se dá chápat doslovně i metaforicky. Ten, kdo ví, že Voskovec a Werich byli dva lidé, kdežto Mata Hari jeden člověk, se může poplácat po zádech, protože „dosáhne“ i na humor o intelektuální úroveň vyšší. Nechybí Vejdělkova obvyklá lascivnost, třeba spoře oděná dívka ohnutá o kulečníkový stůl (vzpomeňme na vizuál k filmu Muži v naději) nebo narážky jako „měla jsem trny úplně všude“ (smích).
Tím daleko nejzajímavějším na obou filmových Aristokratkách je nicméně zachycení onoho rozšířeného českého mindsetu ve vztahu ke šlechtě a ušlechtilosti. Paštikáři se rádi pokochají něčím krásným a vznešeným, co muselo dát strašnou práci vytvořit a po staletí udržovat, ale vnitřně jsou ztotožnění s malými človíčky, kteří jsou pyšní na to, že se o tu nádheru nestarají (údržbář Krása), nebo jsou uprostřed ní imrvére opilí (kuchařka Tichá). Je v tom touha po přesahu, ale zároveň nechuť pro něj cokoliv udělat, což vede k podezřívavosti a averzi vůči lidem, kteří něco opravdu dokázali. V Čechách se úspěch neodpouští, a když někdo zdědí hrad, měl by mu spadnout.
Těžko říct, nakolik tenhle motiv Jiří Vejdělek zpracovává vědomě, ale trefuje ho přesně. V Aristokratce ve varu nevyhrávají ti, co se o něco snaží, ale ti, co věci nejlíp ošidí (pokud tedy nejde o koblihy a ořechovku, ty musejí být poctivé). U nás se tyhle filmy stávají návštěvnickými hity (Poslední aristokratku v kinech vidělo přes půl milionu diváků, při televizní premiéře dva miliony), ale za hranice bychom je vozit neměli. Ještě bychom na sebe práskli něco, co nechceme.
