Mord. Taková skoro běžná domácí zabijačka odhalí i něco o nás všech
„Čoveče, takovejch sto padesát, půldruhýho metráku bude mít,“ říká děda. „Dobrý, to bude pro všechny dost. Výborně!“ chválí si řezník Tonda. No, to ještě uvidíme, jak tahle vesnická zabijačka dopadne. Jsou největším nebezpečím navlhlé patrony? Zapšklý soused? Kluzká dlažba na dvorku? Nebo je ožehavý celý tenhle prostor čtyřgenerační rodiny, ve kterém doutnají staré křivdy i současné neshody?
Scenárista a režisér Adam Martinec na sebe výrazně upozornil studentským snímkem Anatomie českého odpoledne (2020), který získal Cenu české filmové kritiky a dva České lvy. Ve svém celovečerním debutu Mord zachovává dějový půdorys jednoho dne, na němž se postavy „odkopou“ a možná takhle pohromadě odhalí i něco z naší společné nátury. V Mordu Martinec zároveň působí spontánněji než v příznačně nazvané a poněkud akademické „Anatomii“: dokumentaristická ruční kamera se účastní děje jako jedna z postav, figury s neokoukanými tvářemi vedou přirozeně působící, perfektně odposlouchané dialogy, jistá režijní ruka propojuje herce s naturščiky, jako je režisérův otec Karel v nevděčné roli chlapa z druhé nejstarší generace, kterému všichni ostatní mají něco za zlé. Siločáry rodiny postupně vyvstávají. Karel nedávno přišel o manželku, k níž se nechoval hezky, dceři Lucii se rozpadá manželství s nechápavým Alešem, děda s babičkou se synovi bojí říct, že už další prase chovat nebudou, a nejmladší Dušík radši uteče do polí, protože se na to nemůže koukat – dokonce ve dvou významech, protože nemá dovoleno dívat se na porážku.
Mord dává vzpomenout na díla československé nové vlny humorem, kterému se nedá smát – nebo aspoň ne bez bolesti, studu nebo černého svědomí. Když se praseti podlomí nohy, bortí se i chatrné pilíře rodiny, hroutí se zchátralé JZD, ty tam jsou dobré sousedské vztahy a oporu neposkytují ani instituce jako policie. Tolik beznaděje předávané z generace na generaci, a přesto ti lidé dokážou nějak žít, někdy i s míň než promile alkoholu v krvi, přesto se snad dokonce mají někdy i rádi.
Držitel Českého lva Jonatán Pastirčák v pozoruhodném soundtracku, v němž se nebojí ani folklóru, nad to všechno v hořkém kontrastu klene melodii chorálu Ktož jsú boží bojovníci, podobně jako Jaroslav Papoušek končil první díl trilogie o Homolkových Ódou na radost a záběrem na krucifix. Nebude divu, když Mord diváky rozdělí: jedni si spokojeně pochrochtají nad říznými hláškami a rázovitými postavičkami, jiným po závěrečných titulcích bude, jako kdyby dostali ránu mezi oči.
Režie: Adam Martinec
ČR / Slovensko 2024
