Amerikánka kope do špryclí jako nikdo. Film Viktora Tauše a Jana Kadlece je gejzírem představivosti a emocí
Příběh holky z děcáku, jejích nadějí, snů, vůle a křiku proti celému světu? Takové téma se většinou zpracovává jako syrové drama, dokumentaristická deprese nebo vyděračský doják. Amerikánka je jiná; nesnese srovnání nejen s tematicky příbuznými filmy, ale vlastně s máločím jiným, přinejmenším v českém kontextu. Amerikánka je velká, zářivá, barevná, žhnoucí a intenzivní.
Scenárista, režisér a producent Viktor Tauš s Amerikánkou podle svých slov žil pětadvacet let. Amerikánka se říkalo dívce Emě, kterou potkal v těžkém životním období, kdy žil na ulici. Dnes říká, že mu její příběh pomohl se z té ulice dostat. Časem ho zpracoval v divadelní představení, v němž Emu hrály společně Eliška Křenková a Tereza Ramba. Během covidu ho inscenoval na nejrůznějších nedivadelních místech, třeba na letištní ranveji, a pořizoval filmové záznamy. A zároveň pracoval na plnohodnotně filmové Amerikánce, jiném zpracování téhož příběhu, tentokrát výsostně kinematografickými prostředky.
Tauš a jeho dvorní production designer, výtvarník a zde i autor kostýmů Jan Kadlec stavějí emoci nad příběh, prožitek nad děj, stylizaci nad realismus. Amerikánka je vyprávěná víceméně chronologicky, ale časová osa je tu jen základní nití, na niž se věší série žhnoucích výjevů ve fantastických až fantasmagorických prostředích. Vybydlený panelákový byt s velepostelí, v níž jsou slisovány matrace generací žen, které opustily svoje děti. Děsivý děcák v kdysi evidentně nádherném domě, který se teď rozpadá před očima a dusí děti, které chtějí jako klíčky růst ke světlu. Pletený růžový dům pěstounů, v němž se Ema necítí o moc líp. Fabrika, kde je všechno natřené na modro a kde se dělnice v modrácích rvou jako koně. Nebo hradby videokazet jako symbol 90. let i Eminy naděje, že tam za oceánem na ni čeká její táta...
Všechno je to vrcholná pastva pro oči, série instalací a výjevů, které fungují jako samostatná umělecká díla, ale pořád jde „jen“ o kulisu pro to hlavní: pro všepohlcující intenzitu dětských herců i neherců. Malou Emu hraje letos třináctiletá Klára Kitto a dospívající Emu brzy jednadvacetiletá Julie Šoucová, jež je k vidění i v dalším letošním filmu Rok vdovy. Kitto je rarach, nezkrotný čertík na pružině vystřelený z krabičky, Šoucová pak v Emě objevuje ženskou rafinovanost a tajemství. Doplňují je desítky autentických dětí z dětských domovů, které vytvářejí jakýsi chór a ještě zesilují energii ústřední postavy. Mladí (ne)herci se prý při natáčení semkli jako smečka a tahle dynamika z plátna až hmatatelně sálá.
Dospělou Emu ztvárnila Pavla Beretová, skutečná teta Šoucové. Dále v záměrně jednorozměrných, symbolizujících postavách excelují Lucie Žáčková, Klára Melíšková, Zuzana Mauréry a další herečky. Z mála mužských postav vyvstává Tomas Sean Pšenička v roli Emina staršího bratra.
Emin příběh je drsný i povědomý zároveň. Dívka z neúplné rodiny se od mámy alkoholičky dostává do „péče“ systému, což není výhra: přichází tím o rodinu, ať už byla jakákoliv. Ema se v tomhle světě pokouší nějak přežít, roste, dožívá se dospělosti, opakuje stejné chyby jako její matka a zároveň se snaží přeseknout známý bludný kruh, že opuštěné děti vlastní děti taky opouštějí. (Tvůrci se o tohle „přeseknutí“ snaží i ve skutečném životě prostřednictvím úsilí o změnu legislativy a dalšími aktivitami.)
Může to působit depresivně, ale Amerikánka (ve filmové i divadelní verzi a také v podobě jakéhosi spin-offu, představení Snowflakes) je ohňostrojem energie, naděje a vůle k životu. Taušův a Kadlecův titul připomíná jízdu na horské dráze, směs úzkosti a adrenalinu, která diváka emocionálně vysaje a zároveň nabije. Je to podívaná fungující na první signální i velkorysé umělecké gesto, jež se nechává interpretovat na řadě úrovní; snímek, ze kterého může být nadšený absolvent základní školy i filmový vědec; a taky nejsilnější český film roku.
