Vražda penisem, kanibalismus nebo nekrofilie. Filmy, u kterých diváci v kinech zvraceli nebo rovnou odcházeli
Nedávno se do kin vrátil po pětapadesáti letech nově sestříhaný Caligula. Snímek, který je stejně bizarní, jako byl ve své době skandální. Není to ale jediný film, kvůli kterému lidi odcházeli pohoršeni z kina. Některé další budí kontroverzi dodnes, jiné jsou považovány za kultovní klasiku, nebo si nesou nálepku nejodpornějšího filmu. Ať už jsou o kanibalistických kmenech, italských fašistech nebo kuchaři, zlodějovi, jeho ženě a jejím milenci, režiséři vždy překročili metody konvenční filmařiny. Na co se (ne)dívat, pokud máte rádi netradiční filmy?
Pokračování 2 / 8
Saló aneb 120 dnů sodomy
Jedná se o poslední a nejskandálnější snímek italského režiséra Piera Paola Pasoliniho, který byl zavražděn jen chvíli po premiéře Saló aneb 120 dnů Sodomy v roce 1975. Samotný Pasolini byl kontroverzní osobnost, v 50. letech minulého století otevřeně vystupoval jako homosexuál. Film je založený na stejnojmenné knize od francouzského šlechtice známého jako Markýz de Sade. Ten byl mnohokrát ve vězení za pořádání sadistických večírků. Když byl v roce 1784 znovu za mřížemi, rozhodl se takový večírek popsat. Tak vznikl nejkontroverznější román v historii: 120 dnů sodomy. Poprvé byl vydán ale až v roce 1905.
Největší rozdíl mezi snímkem a knižní předlohou je dobové zasazení. Zatímco se román odehrává někdy v 18. století, film až v roce 1944 ve fašistické Itálii. Jinak se děj nemění, čtyři hlavní postavy: vévoda, prezident, biskup a finančník se zavřou na 120 dní do honosného sídla společně se čtyřmi prostitutkami, osmi náctiletými dívkami, osmi náctiletými chlapci a osmi souložníky za jediným účelem – sadistickými orgiemi. Film je rozdělen do tří kruhů: kruh mánie, kruh výkalů a kruh krve. Podle názvu každého z nich si snadno odvodíme jednotlivá zvěrstva, která jsou v kruzích obsáhlá.
Ve filmu je vidět pedofilie, znásilnění, pojídání vlastních i cizích exkrementů, řezání prstů, jazyků i intimních partií a se zvrácenostmi bychom mohli pokračovat. Snímek je zakázaný v šesti zemích včetně Itálie. Byl to taky první film, který televize Sky odmítla odvysílat. Za zmínku stojí, že to není poprvé, co tato knížka byla zfilmována. V roce 1930 se scény ze 120 dnů sodomy objevily na konci surrealistického filmu Zlatý věk, na jehož scénáři spolupracoval Salvador Dalí. Ztvárnění není ale zdaleka tak explicitní.
Pokračování 3 / 8
Plivu na tvůj hrob
Snímek z roku 1978 je kontroverzní dodnes. Roger Ebert, americký filmový kritik, který označil Caligulu za „odporný, bezcenný, ostudný brak“, o filmu prohlásil, že je to „snůška odpadu, jejíž zhlédnutí bylo jedním z nejdepresivnějších zážitků v jeho životě“. Režisér a scenárista filmu Meir Zarchi měl ale úctyhodnější úmysly. Scénář se rozhodl napsat poté, co pomohl znásilněné dívce a chtěl otřesný čin zobrazit co nejpřesvědčivěji.
Původně se film jmenoval Den ženy a výtěžek z filmu Zarchimu sotva pokryl náklady na reklamu. Až o dva roky později byl snímek přejmenován na Plivu na tvůj hrob, ale opět se v kinech úspěchu nedočkal. Vyšplhal se na žebříček nejhorších hororů všech dob, ale i na žebříček nejprodávanějších filmů časopisu Billboard, kde se udržel dalších 14 týdnů. Plivu na tvůj hrob je považován za revoluční v hororovém subžánru znásilnění a pomsta.
Příběh vypráví o spisovatelce Jennifer Hills, která odjede na chatu u města Kent v americkém státě Connecticut psát svůj nový román. Pohledné slečny z města si všimne skupina vidláků a za záminkou toho, že jeden z nich přijde o panictví, se ji rozhodnou znásilnit. Právě scéna znásilnění budí dodnes kontroverzi. Trvá přes půl hodiny a zobrazuje detailně anální i orální sex. Když se pak Jennifer mstí, dočkáme se třeba kastrace jednoho z násilníků kuchyňským nožem.
Plivu na tvůj hrob dostal v roce 2010 remake, který byl kritiky hodnocený lépe. Stala se z něj tak dokonce trilogie. Zarchi se v roce 2019 rozhodl napsat přímé pokračování na původní film: Plivu na tvůj hrob: Deja vu. Z něj se ale stal naprostý propadák.
Pokračování 4 / 8
Caligula
Na filmovém festivalu Cannes 2024 byl představen nový sestřih legendárního filmu Caligula – The Ultimate Cut, který jsme v Reflexu recenzovali. Ve své době se jednalo o nejdražší nezávislý film, jenž financoval jeden z tehdy nejbohatších američanů Bob Guccione. Výroba byla ale plná komplikací. Scenárista se soudil o odstranění jeho jména z titulků, střihač i skladatel odmítli být v titulcích uvedeni a režisér Tinto Brass dostal padáka. Díky tomu původní verze filmu obsahuje scény, kterými chtěl Guccione spojit umění a sex dohromady. Ty nejhorší byly z nového sestřihu odstraněny. Jsme tak ušetřeni třeba nekrofilního porna.
Snímek je o císaři starověkého Říma Caligulovi, který je považován za jednu z nejdekadentnějších postav historie. Obscénnost filmu se vyrovná té jeho vlády. Rozpočet, který činil přes 406 milionů korun, se nejvíce projevuje na filmových kulisách. Mimo to, že se tvůrci rozhodli postavit skoro celý Řím, uvidíme i ty nejbizarnější ohromné konstrukce, jejichž jediným účelem jsou orgie.
Ženské vnady a mužská přirození jsou skoro v každé scéně. Původní verze filmu je dokonce přinejmenším z poloviny porno. Pobuřující byly detailní záběry orálního sexu a ženských i mužských genitálií. Caligula – Ultimátní sestřih se bez těchto scén obešel, ale o znásilnění ani o živý porod nepřijdete.
Pokračování 5 / 8
Kanibalové
Italský režisér Ruggero Deodato dostal nápad na kontroverzní snímek při sledování televizního zpravodajství se svým synem. „Bylo to v době Rudé brigády. Každý večer byly v televizi záběry zabíjení a mrzačení lidí. Nějaké záběry byly inscenované, jenom aby diváky šokovaly,“ uvedl Deodato pro deník The Guardian v roce 2011, více jak 30 let po premiéře snímku Kanibalové (1980). Film měl být právě komentářem na novinářskou etiku a vykořisťování jihoamerických zemí. Kvůli okolnostem během natáčení je kritiky tato interpretace zavrhována.
Veškeré natáčení proběhlo v roce 1979 v deštném pralese na hranicích Brazílie a Kolumbie. Děj sleduje antropologa Harolda Monroe z Newyorské univerzity, který se vydá do pralesa hledat pohřešovanou skupinu filmařů. Ta zde dokumentovala domorodé kanibalistické kmeny. Po interakci s jedním z kmenů nalezne ostatky režiséra společně s pásy filmu. Snímek pak začne kombinovat scény z nalezeného filmu společně s příběhem Monroea. Kanibalové jsou považováni za tvůrce hororového žánru found footage. Známý horor tohoto žánru je například Záhada Blair Witch z roku 1999.
Právě záběry z nalezeného dokumentu jsou pobuřující. Mimo to, že Deodato donutil herce točit na kameru porno, museli také pro účely filmu zabíjet zvířata. Například zastřelit prase nebo rozpůlit vodní želvu. Ve filmu je několik scén hromadného znásilnění a kastrace. Kolumbijci, kteří se natáčení zúčastnili, byli dokonce nuceni zůstat v hořícím přístřešku, dokud se nezačali dusit.
Snímek Kanibalové byl po premiéře v roce 1980 hned zabaven italskými úřady. Až o dva roky později se dostal znovu do prodeje. Deodato musel před soud kvůli obvinění z vraždy některých z herců. Svou nevinu dokázal až tím, že s herci přišel do soudní síně. Zaplatil tak jen pokutu za týrání zvířat.
Pokračování 6 / 8
Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec
Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec je jediný snímek na tomto seznamu, který měl nejen pozitivní ohlas, ale byl dokonce označen za umělecké dílo. Film napsal a režíroval Peter Greenaway, který je známý tím, že se ve své tvorbě inspiruje barokními a renesančními obrazy. V tom je Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec též specifický. Film se nedrží tradičních vyprávěcích metod, postavám se například mění oblečení tak, aby se hodilo ke zbytku místnosti, v níž se nachází. Například šaty ženy jsou u stolu červené, na toaletách ale bílé.
Dokonce i Roger Ebert dal filmu čtyři hvězdičky z pěti. A to poté co dva filmy na tomto seznamu (Caligula a Plivu na váš hrob) označil za bezcenné braky. Snímek je romantické krimi drama o všech, kteří jsou v jeho názvu: Kuchaři, zloději, jeho ženě a jejím milenci. Zloděj, kterého hraje Michael Gambon, je britský gangster Albert Spica, který se chová krutě ke všem včetně jeho ženy Georgini, jejíž roli obsadila Helen Mirren. Jedná se o první film, kde slavní herci poprvé hráli společně.
Hned v první scéně je vidět, že film se nebojí být explicitní. Na zamlženém parkovišti se dva psi perou o kus masa. Spica se zrovna někomu mstí tak, že mu serve oblečení a rozetře po jeho těle exkrementy. Mezitím Georgina čeká v autě. Každý večer se pár zúčastní obscénního banketu v londýnské luxusní restauraci. Tam má Georgina aféru s jedním ze štamgastů, majitelem knihkupectví Michaelem. Milují se kdekoliv, kde je to nevhodné a dostačující, na záchodech, mrazáku nebo mezi zkaženým masem.
Konec filmu je obzvlášť brutální. Albert přijde na aféru své ženy a Michaela zabije tím, že mu do krku cpe postupně stránky z jeho oblíbené knížky, dokud se neudusí. Když na to Georgina přijde, přemluví kuchaře, aby Michaela připravil jako jedno ze svých jídel. Následně Albertovi drží zbraň u hlavy, dokud jejího zesnulého milence nesní.
Pokračování 7 / 8
Mučedníci
Snímek francouzského režiséra Pascala Laugiera měl v roce 2008 tři premiéry. U každé z nich diváci přinejmenším opouštěli během promítání sál. Během premiéry na filmovém festivalu Sitges jeden pán omdlel. Když se snímek promítal poprvé veřejnosti v Torontu, jedna žena se z filmu pozvracela. Ve Francii Mučedníci čelili i cenzuře, ale dnes je film známý jako první z nové éry francouzských hororových filmů s názvem New French Extremity. Laugier toto přízvisko ale odmítá.
Mučedníci jsou kontroverzní hlavně kvůli neskutečné brutalitě, kterou zobrazují. Kritiky byl často snímek popsán jako „mučící porno“. Ve filmu jsou scény excesivního mučení. V jedné scéně například hlavní postava Anna sundává jedné z mučednic z hlavy kovovou konstrukci, a to tím, že jí postupně vyšroubovává šrouby z lebky. Ve finální scéně je Anna zaživa stažená z kůže. Zvláštní efekty pro snímek měl na starost Benoit Lestang, který spáchal sebevraždu ještě před premiérou.
Samotný konec Mučedníků je dalším horkým tématem diskuze, jelikož týrání ve filmu v něčem ospravedlňuje. Příběh vypráví o kultu, který pomocí mučednic (mladých dívek) chce najít pravdu o posmrtném životě. Mučedník, který své utrpení přijme, údajně zjistí, co nás po smrti čeká. Divák sleduje proces jejich poslední mučednice Anny. Vidíme, jak jí kult postupně čím dál tím více ponižuje a týrá, než dojde k svlečení z kůže zaživa. V tu chvíli Anna něco pošeptá vůdkyni kultu a ta s úsměvem spáchá sebevraždu. Konec tím naznačuje, že aktivita kultu byla tak trochu oprávněná.
Pokračování 8 / 8
Srbský film
Ze všech snímků na tomto seznamu je Srbský film z roku 2010 ten nejskandálnější a nejkontroverznější. Jedná se o debut srbského režiséra Srdjana Spasojevice. Ten film prezentoval jako kritický komentář na poválečnou filmovou tvorbu své domoviny a její reprezentaci v západních médiích. Konkrétně že Srbsko je vyobrazené jako země chudá a plná chudáků, aby filmy vzbudily v západním publiku soucit. Jestli se Spavevičovi něco povedlo, tak je to vzbudit v divácích místo soucitu odpor.
Děj pojednává o bývalém pornoherci Milošovi, který je se svojí rodinou ve finanční krizi. Dostane nabídku na roli v uměleckém pornofilmu za honorář, který nemůže odmítnout. Rychle se ale ukáže, že se jedná o mnohem zvrácenější natáčení, než jak bylo prezentované. Miloš z natáčení uteče poté, co mu režisér ukáže video, které mu má ukázat, jakým uměleckým směrem se má film vydat. Na videu je rodící matka a novorozenec je hned po porodu znásilněn. Milošův útěk ale není úspěšný. Je zdrogován a probudí se zkrvavený po třech dnech. Najde nahrávku toho, co se během těch dnů dělo, a teprve tam vidíme ta největší zvěrstva.
Jedné z postav jsou vytrhány všechny zuby a je udušená penisem. Miloš taky jednu z postav zabije tím, že jí vrazí ztopořený penis do hlavy přes oko. Znásilnění je ve filmu několikrát. Stejně tak třeba smrt kvůli masturbaci obrovskou železnou tyčí. Těsně před koncem filmu se tři nejmenované postavy připravují k natáčení nekrofilní scény.
Překvapivě film nebyl hodnocen pouze negativně. Někteří kritici snímek považují za inteligentní komentář na poválečné Srbsko, jiní doslova jako odpad. Na čem se ale shodují všichni, je, že násilí a brutalita filmu je za hranicí a není pro každého. V roce 2018 ale Veronica Dolginko popsala krvavé scény jako až moc „hravé“. Podle ní pokud jste zvládli například Mlčení jehňátek nebo Sedm, tak Srbský film by pro vás nemělo být těžké skousnout. To musí ovšem posoudit každý divák sám.
