Od Amerikánky po Život k sežrání: nejlepší filmy roku 2024 táhnou ženské postavy a výrazná stylizace

Český film roku. Ano, na Oscary Česko vyslalo Vlny (a ty se – zatím – dostaly na shortlist!). Dokument Ještě nejsem, kým chci být o fotografce Libuši Jarcovjákové byl uvedený na Berlinale. Ale Amerikánka, to je prostě gejzír nespoutané energie a zároveň dílo zcela precizně prokomponované, emoce vymknuté z kloubů spojené se suverénní formou, punk i gesamkunstwerk. Skutečný příběh dívky Emy, která se „proboxovala“ těžkým dětstvím a ústavní péčí a znovu a znovu vstávala ze země s nabitou hubou, tažená vzhůru a dopředu vizí táty v Americe, přetavili scenárista a režisér Viktor Tauš a autor vizuality snímku Jan Kadlec v nesmírně originální a silný zážitek. Z řady skvělých ženských hereckých výkonů vyzdvihněme debutující Kláru Kitto a Julii Šoucovou, obě v roli Emy.

Dánský filmař Gustav Möller v roce 2018 natočil Tísňové volání – strhující thriller, který se odehrává v dokonalé trojí jednotě místa, času a děje. Bývalý policista, sloužící na tísňové lince, se v něm pokoušel na dálku zachránit unesenou ženu. Möllerův druhý snímek Dozorkyně už natolik sevřený není, jsou v něm „dokonce“ dvě prostředí, ale napětím je natlakovaný úplně stejně. Kdo je Eva, pohodová dozorkyně v dánské věznici, která se po příchodu trestance číslo 017 začne chovat úplně jinak? Proč se tak chová, se dozvíme celkem brzy, ale otázek neubývá. Co Eva provede dál? Jak bude „sedmnáctka“ reagovat? Kam to celé dovede? Dozorkyně je víc než „jen“ klaustrofobickou hrou na kočku a myš za mřížemi; je zároveň propracovanou psychologickou sondou, která nechává to nejdůležitější nevyřčené, a bolestným ohledáváním, jak bychom v určité situaci reagovali my. V hlavní roli Sidse Babett Knudsen, známá ze seriálu Vláda.

Postapokalyptickou jízdu Šílený Max: Zběsilá cesta (2015), jeden z filmů století, překonat nešlo, a tak se George Miller – autor celé ságy o Šíleném Maxovi, která začala už v roce 1979 – rozumně vydal jinudy. Natočil origin story divoženky Furiosy, neohrožené šoférky konvojů Immortana Joea v pustině, v niž se Země proměnila po jaderné apokalypse. Místo road movie tu je snímek, který daný svět rozšiřuje a prokresluje a který se odehrává v řadě různých žánrů: vedle hrdinčina růstu a zrání tu je například baladický úvod, westernové části spojené s tématem pomsty nebo dokonce epizoda o romantické čisté lásce proti celému světu. A samozřejmě vysokooktanová akce v nejvyšších obrátkách... Furiosu, kterou minule ztvárnila Charlize Theron, tentokrát hraje Anya Taylor-Joy.

Ze všech českých true crime počinů, které měly letos premiéru, je film režiséra Petra Hátleho (natočil i dokusérii Kauta Kramný o odsouzeném vrahu Petru Kramném) a producenta a spoluscenáristy Tomáše Hrubého daleko nejlepší. Od řádění titulního páru, jenž v letech 2001–2002 spáchal osm loupežných vražd seniorů ve Středních Čechách, se odráží k sofistikovanějším látkám: k pronikavé studii patologického vztahu mezi protagonisty a k palčivému tématu osamělých starých lidí. Na rozdíl od řady jiných true crime počinů, které balí zlo do atraktivního hávu, Manželé Stodolovi přinášejí drtivou katarzi. Vedle působivě dusivé výpravy a bezútěšné atmosféry film stojí na hereckých výkonech Lucie Žáčkové a Jana Hájka.

Tenhle film o Spojených státech rozdělených postavou diktátorského prezidenta šel do kin ještě před volbami, v nichž zvítězil Donald Trump. Scenárista a režisér Alex Garland sice tvrdí, že Občanskou válku zasadil do blízké budoucnosti, ale spíš jde o jakési metaforické bezčasí, v němž problémy sužující dnešní Ameriku extrémně vyeskalovaly. Sledujeme trojici válečných fotoreportérů, kteří se zázemím i první linií pokoušejí probojovat právě za prezidentem, a na půdorysu road movie vyvstává mnoho témat: můžeme přemýšlet nad povahou vnitřního státního konfliktu, nad rolí médií, nad přesahy do současného světa (nejen USA, ale i Ukrajina), nad souvislostmi s jinými filmy jako Coppolova Apokalypsa nebo předchozí Garlandovy snímky... A nebo nás prostě sejmou jednotlivé scény jako srážka z fanatickým nacionalistou nebo dobývání Bílého domu místnost po místnosti. V jedné z hlavních rolí září Cailee Spaeny, kterou jsme letos viděli i v hlavních rolích snímků Priscilla a Vetřelec: Romulus.

Nesmírně citlivý hraný debut dokumentaristky Veroniky Liškové podle scénáře jejího manžela Eugena posouvá autentické a konkrétní deníkové zápisky Zuzany Pokorné, která náhle přišla o muže, do univerzální roviny. Čerstvá vdova Petra prochází absurdními byrokratickými patáliemi, řeší vztah s dospívající dcerou i manipulativní tchyní, stěhuje se na statek, který chtěla s manželem rekonstruovat, seznamuje se s novými sousedy... A hlavně prochází procesem vstřebání ztráty a nachází cestu ke svému novému já. Rok vdovy se postupně mění v báseň, v níž Petra doslova nahmatává to, co je v životě podstatné. Vrcholně empatická filmařina se spojuje se strhujícím výkonem Pavly Beretové v hlavní roli.

Eva vyrůstala v ospalé vlámské vsi. S kamarády Timem a Laurensem tvořila nerozlučnou trojici. Když jí bylo třináct, dětství pro ni náhle  a brutálně skončilo. Teď už je dospělá, aspoň podle věku, a žije v Bruselu, schovaná ve velkoměstě. Jednoho dne naloží do kufru auta kvádr ledu a vrátí se do míst, kde kdysi měla domov... Zavedená belgická herečka Veerle Baetens převedla bestseller od Lize Spit do razantního režijního debutu, který šokoval už na festivalu v Karlových Varech v roce 2023 a poté i v kinodistribuci. Suverénně natočený film, stojící na postupném odkrývání tajemství a na hereckých výkonech dospívajících hrdinů v čele s Rosou Marchant, je v době sociálních sítí, veřejně dostupného porna, posunutých hranic sexuality a bezradnosti mládeže ohledně vztahů nesmírně aktuální.

Zdálo by se, že téměř osmdesát let po skončení druhé světové války už holocaust nijak nově ve filmu zpracovat nejde. Režisér Jonathan Glazer (Pod kůží, Zrození, Sexy bestie) to přesto zkouší. V adaptaci románu Martina Amise se věnuje rodině hlavního velitele koncentračního tábora v Osvětimi Rudolfa Hösse. Hössovi žijí v blahobytné vile hned vedle lágru, kterou Hössova manželka Hedwig (výborná Sandra Hüller) s bizarní láskou i prušáckou důkladností opečovává včetně přilehlých zahrad. O dění v táboře se dozvídáme jen prostřednictvím nesmírně propracované zvukové stopy (získala Oscara, přičemž snímek jako takový vyhrál Oscara za nejlepší mezinárodní film). Sledovat chladně (a chladnokrevně) zachycené všednodenní peripetie Hössových je otravné; nekonají se žádné obžaloby ani proklamace, holocaust prostě páchali i šikovní, spořádaní, nudní lidé. Dívat se na ně je dřina – a my ji musíme odvést, protože na holocaust nesmíme nechat zapomenout.

Jeden z pouhých dvou snímků v tomhle top 10 (vedle Života k sežrání), kde nemá klíčovou roli ženská figura. Wrestler Fritz Von Erich vedl svých pět synů k tomu, aby po něm podědili zápasnické řemeslo a aby to v ringu dotáhli až ke hvězdám. Ve výchově byl tvrdý a zaslepený – a až příliš pozdě si všiml, že v tahu na úspěch přichází o něco daleko cennějšího. Nejdříve metaforicky, poté doslova: rodinu Von Erichů totiž stihla řada tragédií... Film Seana Durkina (Martha Marcy May Marlene, Klícka) vychází ze skutečných událostí a odehrává se v Texasu během 80. let. Nemusíte mít žádné povědomí o wrestlingu: jímavé drama o sourozenecké sounáležitosti a touze po „obyčejné“ bezpodmínečné lásce funguje samo o sobě. Despotického otce ztvárnil chronicky nedoceňovaný Holt McCallany, jednoho z bratrů pak náležitě namakaný hezoun Zac Efron.

Druhý z filmů na tomhle seznamu (vedle Železných bratří), který netáhne ženská postava. Dvanáctiletý Ben Pipetka má nadváhu, kapelu a „crush“ na spolužačku Kláru. Taky pochází z rozpadlé rodiny a rád (a dobře) vaří. Předlohou pro Život k sežrání, loutkový film režisérky a výtvarnice Kristiny Dufkové, se stala autobiografická kniha francouzského spisovatele Mikaëla Olliviera. Příběh kluka zápasícího s kily, první láskou i sebepřijetím spojuje univerzálně srozumitelné téma s originálním zpracováním, které je vtipné, ale zároveň neuhýbá očima od skutečně existujících problémů. A taky jsou tu skvělé písničky s texty, které nedostanete z hlavy! Film s báječně ujetou výtvarnou stylizací získal Cenu poroty na festivalu v Annecy a má šanci dotáhnout to až na Oscary.