Druhá řada seriálu Westworld je za námi. Je čas na rekapitulaci
Westernový sci-fi thriller Westworld má velmi dobrá hodnocení od diváků i kritiků a jeho první série prý byla vůbec nejsledovanější první řadou seriálu z produkce HBO (čemuž v konkurenci Hry o trůny dost dobře nerozumím). Koncem června seriál o futuristickém zábavním parku, ve kterém androidi slouží lidským hostům jako ventil agrese (tedy než se část humanoidů vzbouří), svou dvacátou epizodou završil druhou řadu.
Poslední díl druhé řady samozřejmě otevírá dveře třetí řadě a nechává diváky v solidní nejistotě (taky jste si položili těchhle osm otázek?). Doufajíc ve vysvětlení aspoň několika z nich, sešla jsem se v Londýně k rozhovoru s Lisou Joy (přečtete si ho za dva týdny v Reflexu), producentkou, scenáristkou a režisérkou, která jednomu z největších úspěchů televize HBO vdechla život spolu se svým manželem Jonathanem Nolanem.
Ona sama prorazila jako scenáristka seriálů Pushing Daisies a Status: Nežádoucí, Nolan je pak mladším bráchou a častým spolupracovníkem slavnějšího Christophera Nolana – to Jonathan napsal povídku Memento nebo scénář k Temnému rytíři či Interstellaru. Svět Westworldu se ovšem objeviů už ve stejnojmenném filmu z roku 1973, který napsal a režíroval americký spisovatel Michael Crichton.
Násilí ve Sweetwateru
Až při sledování druhé řady Westworldu (ta první mě, přiznám se, docela nudila) jsem pořádně pochopila kulturně antropologický, ontologický rozměr celé věci – totiž že řeší skutečně zásadní otázky týkající se umělé inteligence, života a nesmrtelnosti. Jak řekla showrunnerka Westworldu Lisa Joy a jak si přečtete v přespříštím čísle Reflexu, poctivě se ve scénáři snažili vrátit se k zásadním otázkám lidstva: aktuální druhá řada zkoumá vědomí humanoidů a lidskou morálku, sebeuvědomění a sebeurčení lidí i robotů.
Androidní hostitelé totiž náhle nabývají lidských vlastností: místo aby se po celém dni restartovali a ten následující prožívali úplně stejný příběh, aniž by si cokoli vybavovali, zjišťují, že mají vzpomínky, city a touhy, tedy vlastnosti strojům nepříslušející. Ale tohle všechno je divákovi vnímavějšímu, než jsem já, jasné, už když se v úvodním díle setká v městečku Sweetwater hlavní hrdinka, androidka Dolores, a její milý Teddy, a když pak najdou její matku znásilněnou a zavražděnou a otce v louži krve…
Recitující Anthony Hopkins
Velký prostor je věnován ženským postavám: Evan Rachel Wood hraje Dolores Abernathy, nejstarší výtvor v parku, a Thandie Newton bordelmamá Maeve. V úvodních epizodách jako by ženy sloužily hlavně k tomu, aby byly využívány, zneužívány a mučeny, ve druhé řadě naopak berou osud parku Westworld do svých rukou a mění svět.
Dvě zásadní mužské role pak hrají Anthony Hopkins a Ed Harris, kteří se seriálů a televizních projektů jeden jako druhý účastní velmi zřídka – Hopkins představuje zakladatele Westworldu a hlavní tvůrce příběhů, Harris obzvláště sadistického návštěvníka parku. Jak těžké bylo získat je pro seriál? „Tyhle dva jsme si s Jonathanem vysnili,“ vzpomíná Lisa Joy. „A měli jsme velké štěstí, že nám na to kývli – takováhle esa povznesou o třídu výš celý tým, znáte to ze sportu. To nejskvělejší na spolupráci s nimi je, že dokážou naprosto všechno.
Ed je děsný perfekcionista – na place není nikdo, komu by na výsledku záleželo tolik jako jemu. Tony Hopkins je zase schopný si zapamatovat osm stran scénáře slovo od slova a na první dobrou vám předvede bezchybné představení. Mezi jednotlivými záběry nám recitoval Eliotovu Píseň lásky J. Alfreda Prufrocka a přísahám, že jsem nevěděla, co je poezie, dokud jsem Tonyho neslyšela. Manžel tu není, tak to můžu říct: skoro jsem se zamilovala.“
