Režisér filmu Utøya: Natočte tu hrůzu, řekla mi matka oběti
Anders Behring Breivik, tehdy ještě pod falešným jménem Martin Nilsen, zaútočil nejprve na vládní čtvrť v Oslu a potom na letní tábor Svazu dělnické mládeže na nedalekém ostrově Utøya. Skóre 77 mrtvých – dle průzkumů zná každý čtvrtý obyvatel Norska někoho, jehož se tragédie z roku 2011 přímo dotkla. A teď si představte, že o něčem takovém chcete natočit film. Režisér Erik Poppe tu „troufalost“ měl. A ne všichni byli nadšeni.
Udělal vše pro to, aby nemohl být nařčen ze senzacechtivosti. Kontaktoval příbuzné obětí i přeživší. Natáčel v utajení. Odmítl jakoukoli kampaň, k filmu neexistovala ani obligátní upoutávka. Prvními diváky byli poškození a do poslední chvíle počítal i s variantou, že film nikdo další neuvidí, pokud by v něm „něco bylo špatně“.
Přesto se na něj po premiéře sesypala kritika. Ovací bylo víc obzvláště na festivalu v Berlíně, kde se po premiéře tleskalo deset minut vestoje –, ale doma se rozpoutala ostrá diskuse na téma pieta versus umění.
Úlevný děs
„Erik Poppe vzal tu nejhorší noční můru mého života a převedl ji v zábavu,“ vzkázal rozhořčeně Kent Rune Pedersen, jeden z těch, jimž se podařilo smrti uniknout. „O tom, že bych se na ten film dobrovolně vydal do kina, nemůže být řeč,“ uvedl pro Francouzskou tiskovou agenturu (AFP).
Naopak tehdy sedmnáctiletá Ingrid Endredrudová, jež se rozhodla film podpořit i tím, že jej doprovodila do Berlína, Poppeho filmu statečně pomáhala na svět. „Zapojila jsem se, protože jde o příběh, který sami často neumíme sdílet. Navíc přesně formuluje, kam až může vést pravicový extremismus, což je přímo zosobnění nenávisti. Jen pokud to řekneme nahlas, můžeme se mu jako společnost postavit,“ uvedla na premiéře.
Rozhovor s režisérem
Váš film vyvolal bouřlivou debatu mj. na téma, kdy a zda vůbec natáčet filmy o masových tragédiích.
Lidem, kteří přišli o své blízké tragicky, neuvažují o minulosti v horizontu let: pro ně se to stalo včera, tak bolestně svou ztrátu cítí. Z tohoto pohledu žádný vhodný čas neexistuje. Na druhou stranu spousta těch, jichž se 22. červenec dotkl osobně, se vyloženě zlobí, že na něj zapomínáme. Bezprostředně po masakru vyšla celá země do ulic. Desetitisíce lidí vzkazovaly světu, že se nevzdají, a člověk upřímně věřil, že nic tak strašlivého nikdy znovu nedopustíme. O sedm let později je po ideálech. Mluví se o Breivikovi, jenž na sebe pod různými záminkami poutá pozornost, mluví se o tom, jaký druh pomníku postavit, ale ta nejdůležitější myšlenka se vytrácí. Těžko se to přiznává, ale zapomínáme. Což byl pro mě jeden z hlavních argumentů, abych o Utøyi vyprávěl teď, a ne později.
Jaké byly ty další?
Vlna neofašismu, jež se valí Evropou. Chtěl jsem připomenout, proč se masakr v Utøyi stal a že se může kdykoli opakovat, pokud se nezačneme chovat jinak. Považuju to za svou povinnost, respektive za povinnost umění.
S čímž souvisí druhé téma, jež se po premiéře řešilo: co je vlastně filmařům na cestě za „posláním“ dovoleno? Musí divák trpět ve jménu pochopení myšlenky?
Ano, vyčítají mi, že diváky zbytečně traumatizuji. Jenže já jsem přesvědčen, že si něco odnesou, jen pokud se budou cítit v pasti stejně jako hrdinové na plátně. Že musí, když ne přímo trpět, tak aspoň cítit bolest, aby se poučili. Naše společnost má šanci, jen když si začneme klást ty správné otázky, a jak jinak k nim dospět, než že námi někdo otřese? V případě Norů je to navíc svého druhu terapie, traumata se léčí i tím, že se znovu prožívají.
Jak dlouho jste hledal klíč k vyprávění příběhu Utøye?
Skoro dva roky. Vnímal jsem, že se pozornost společnosti obrací nesprávným směrem. Ten příběh patří obětem, ale my se čím dál tím víc věnujeme jeho „autorovi“ nebo nepodstatným technickým detailům. V prvé řadě jsem chtěl vrátit Utøyu těm, o nichž je především – proto jsem se zaměřil výhradně na mladé lidi. Přišlo mi důležité vrátit se zpět na ostrov a zrekonstruovat, co prožili – doslovně a přesně, bez autorských licencí. Vyslechl jsem desítky příběhů a ty sloučil v jeden univerzální, takový, v němž se pozná nikdo a všichni. Fiktivní, a zároveň až bolestně pravdivý.
Celý rozhovor a další okolnosti natáčení filmu o Breivikově masakru si přečtěte v novém Reflexu.
