Černá kronika Města andělů: Krimi seriál Bosch strčí Kriminálku Miami a spol. do kapsy
Michael Connelly je už čtvrtstoletí jedním z nejúspěšnějších autorů svého žánru; jeho knihy se překládají do bezmála padesátky jazyků, po světě se jich prodalo přes 60 milionů, v Česku pak kolem 120 000 kusů. Co řekl následovník Raymonda Chandlera a Jamese Ellroye Reflexu v souvislosti s natáčením páté řady výborného seriálu BOSCH, který vám blíže představujeme ve videu?
Pane Connelly, dnes je shodou okolností první natáčecí den páté řady seriálu Bosch, který od roku 2015 vysílá Amazon Video. Jak tyhle první dny vypadají?
Pokaždé stejně: snažíme se chytit rytmus a navázat tam, kde jsme před necelým rokem skončili. Nevrháme se do žádných větších akcí, prostě se rozcvičujeme – točíme scény, kde se jezdí autem, spíš než dlouhé konverzačky. A hlavně: celý den se radujeme, že jsme to dotáhli až do páté řady.
Máte vzácnou výsadu natáčet na ředitelství LAPD čili Los Angeles Police Department, v reálných prostorách losangeleských policejních stanic a v policejních laboratořích… Jak jste získal povolení?
Je to zatraceně vzácné a hodně si té spolupráce s losangeleskou policií cením. Nejde jen o to, že se s mnoha policisty přátelím, třeba s detektivem Timem Marciou z oddělení nevyřešených vražd, který je i odborným konzultantem seriálu, abychom měli všechno do detailů věrné. Oni čtou mé knihy, pomáhají mi se vším možným a netlačí na mě, i když jsem k práci toho svého fiktivního LAPD mnohdy kritický. Harry Bosch je pro skutečné policajty něco jako kolega, je poskládán z jejich vlastností a povinností a fakt, že bojuje za pravdu a snaží se jednat za všech okolností správně, nám to u nich vyhrál. Ten klaďas nám všude otevírá dveře.
Dávají vám vaši uniformovaní přátelé tipy na zápletky?
Chodím s nimi každou chvíli na pracovní snídaně a nad kafem mi skutečně leccos prozradí. Detektivové bývají skvělí vypravěči a některé příběhy jsou tak lákavé, že je použiju jako hlavní příběhovou linii. Když jste trpěliví a umíte naslouchat, oni vám inspiraci naservírují. Doufám, že jsem je svým převyprávěním nikdy nezklamal.
Ve sledování seriálu jsem se právě dostala za polovinu třetí řady, zrovna zabili Sharkeyho, šestnáctiletého kluka a důležitého svědka v případu vraždy veterána zapleteného do úplatkářské aféry, s nímž se Bosch sblížil mimo jiné proto, že oba vyrůstali po dětských domovech…
No vidíte, takhle epizoda je pro mě hrozně důležitá a postava Sharkeyho taky. Je totiž z mojí první knihy, z Černé ozvěny. Když píšete prvotinu, nevíte ani, jestli nakonec spatří světlo světa, jestli ten román někdo vydá. A ejhle, pětadvacet let poté se Sharkey dostane až do televize.
Seriál Bosch je sympatický svým konzervativním způsobem zpracování a skvělým řemeslem po všech stránkách. Ale co ten častý product placement?
Tím myslíte skutečné lokace, kde natáčíme?
Tím myslím, že se na kameře objevují dlouhé záběry na loga Googlu nebo Fordu a že se roznimrává kvalita fast foodu a šíře sortimentu v řetězci In-N-Out Burger. Kolik vám každá z těch smluv nese?
Ani dolar. Vážně ne. To není product placement, to je obyčejný život. Dělám to i ve svých románech. Pokud po čtenářích nebo divácích chcete, aby se mohli ztotožnit s fiktivní postavou, jakou je Harry Bosch, a uvěřit jí, musíte ji zasadit do reálných kulis a obklopit ji předměty denní potřeby – a na nich je občas nějaké to logo. Každý z nás googluje, každý obyvatel LA má svůj názor na In-N-Out Burger.
Nechápu, proč jste ty záběry nezpeněžili.
Protože prachy nejsou všechno. Ale užitek nám to samozřejmě přináší – když potřebujeme natáčet v hospodě nebo restauraci, její majitel s radostí přivolí, když ví, že jsem jeho podnik zmínil v knize. Přijdeme tam s kamerami a jsme vítáni – moje romány těm podnikatelům přivádějí strávníky, kteří si chtějí dát burger tam, kde si ho dává Harry.
Přičinil jste se o to, aby roli policejního vyšetřovatele Harryho, vysokého, svalnatého válečného veterána, získal nám Evropanům prakticky neznámý herec Titus Welliver – sice charismatický, ale nijak dokonalý skorošedesátník. Nelitujete po těch čtyřech letech, poté, co se seriálu dostalo asi větší pozornosti, než kdokoli z tvůrců doufal?
Titus není moc známý ani tady ve Státech. Viděl jsem ho v pár filmech ve vedlejších rolích a přišlo mi, že v sobě má ten vnitřní neklid, jaký se snažím popsat u Harryho. Navrhl jsem ho tedy producentům u vědomí, že je to vlastně to nejdůležitější rozhodnutí celé produkce. A on nezklamal – je báječný herec, má charisma, není to žádná nafrněná hvězda.
Jak dlouho trvá, než napíšete jednu řadu o deseti dvaapadesátiminutových dílech? A jak velký je tým scenáristů?
Je nás šest, co píšeme scénáře. Sejdeme se první březnový týden a já ostatním nastíním, co je hlavním tématem celé řady a kam by se děj měl ubírat. Pak se scházíme každý pracovní den, od deseti do tří sedíme v jedné místnosti, rozbíjíme ten velký příběh do deseti dílů, rokuje se o tom, kdo napíše co, a čteme si to, co jsme sepsali to dané ráno a předchozí večer, abychom zjistili, zda si rozumíme a navazujeme na sebe. Natáčet začínáme každoročně poslední týden v červenci. Od března do července, do začátku natáčení, míváme v rukou pět hotových, dočištěných scénářů a slušný základ pro těch zbylých pět, které se dokončují už během natáčení.
