MEG: Monstrum z hlubin – Jason Statham vaří žraločí guláš s příchutí dynamitu
Pakliže se ocitnete v ohrožení třicetimetrovým zástupcem domněle vyhynulého druhu žraloka, dbejte na to, abyste co nejvíce padali z lodi do vody. Toho poučení si jsou hrdinové filmu MEG: Monstrum z hlubin vědomi a ráchají se ve vlnách oceánu při každé příležitosti, kdy by je mohlo něco sežrat. Jen co se na mořskou hladinu vyloupne obří ploutev pravěkého megalodona, osazenstvo snímku s Jasonem Stathamem v čele už skáče do vln šipky.
Což je přesně to, co od těch nešťastníků divák letního blockbusteru o supermegaobřím ultražralokovi chce. Od dob Spielbergových Čelistí je filmový žralok synonymem pro vraždícího ufouna z oceánu; posádky rybářsko-vědeckých paexpedicí se čím dál tím více přibližují oceánské verzi kosmických exterminátorů, jejichž primárním úkolem je ten zubatý šmejd zlikvidovat; a navzdory halasným řečem o tom, jak Čelisti udělaly ze žraloků nezaslouženě Hanibaly Lectery s ploutvemi (a výrazně jim tak pokazily reputaci u lidí, kteří je na to konto v mořích masakrují s větším gustem než dřív), nezabodoval u diváctva žádný hollywoodský blockbuster, který by se pokusil onu křivdu napravit – ne, ve filmech se zachraňují jen delfíni, velryby a podobná smířlivá havěť, ovšem žraloci ať si chcípnou.
Tíhu ze žraločích beder se filmařům daří mírně sejmout snad jen sílící tendencí šponovat zástupce žraločích masakrátorů do takové míry absurdna, že už nemají takřka nic společného s běžnými žraloky, nevinně si skotačícími pod hladinou moří a sem tam si mírumilovně přežvykujícími zatoulaného surfaře.
Halda náhodně pospojovaných scén
Vedle pološílené béčkové série o žraločím tornádu Žralokonádo (Sharkonado) patří k této záslužné činnosti i počin MEG: Monstrum z hlubin Jona Turteltauba (režiséra Kokosů na sněhu či Lovců pokladů) v němž se jeden z nejikoničtějších představitelů akčních hrdinů poslední dekády Jason Statham pouští do křížku s ozubeným pravěkým monstrem ze dna oceánu.
Pro Stathama jde o podobný exkurz do skrz naskrz béčkového žánru s áčkovým rozpočtem, jakým byli pro jeho kolegu Dwaynea „The Rocka“ Johnsona Ničitelé, a při přepnutí mozku na volnoběh jde i o podobně povznášející zábavu. Monstrum z hlubin se ani nepokouší předstírat, že by mělo být něčím jiným než haldou náhodně pospojovaných scén, v nichž hrají lidé v moři na slepou bábu s obrovským CGI žralokem.
Respektive – první půlhodinu má tenhle film ještě zápletku (jeden člověk se snaží zachránit jiné člověky z hlubin), ale tento problém se vyřeší relativně rychle a zbytek filmu je už jen nesourodou směsicí absurdních důvodů, proč by se měli hrdinové ocitat ve vodě na dosah žraločího megachrupu. Vrcholu této nesmyslnosti film dosáhne v podstatě záhy, když je naznačeno, že by monstrum mohlo zaútočit na celou mořskou plošinu, v níž hrdinové profesně působí – ovšem jakmile se ukáže, že je stanice nerozkousatelná, hrdinové nemeškají a vydávají se dobrodružstvím na palubě absolutně potopitelné a rozkousatelné kocábky.
Čínská holčička
Fascinující na tom celém je, že už se tu nikdo ani nesnaží vymýšlet nějaké důvody, proč by to mělo dávat nějakou logiku; prostě žralok je v moři, hrdinové jsou v bezpečí, šup s nimi na moře.
Stejně freestylovým stylem řeší film i přítomnost postav, které se v letním blockbusteru prostě musí objevit: je tu hláškující černoch (ze seriálu Weeds), protože tu zjevně potřebuje být, je tu potetovaná hackerka (ze seriálu Orange Is The New Black), protože Lisbeth Salanderové jsou asi pořád ještě v kurzu, a je tu roztomilá čínská holčička, protože film je mohutně hrnutý také na čínské publikum (jemuž je věnováno v podstatě celé jeho finále) a vůbec přitom nevadí, že ta holčička vůbec nemluví tak, jak by mělo dítě jejího věku mluvit – prostě tam je a má něco říkat, tak jí to tam napíšeme a čínský dabing už si to nějak přebere.
Takhle sepsáno to celé působí jako pěkná blbost, a... upřímně, taky to pěkná blbost je. Ale... je pěkná. Což se nedá říct zase o všech blbostech. MEG: Monstrum zblbinhlubin navzdory všemu tomu, čím svéprávného diváka odpuzuje, vždy přispěchá na poslední chvíli s něčím, čím si jej zase uchlácholí, ať je to honička jakýchsi podmořských závodních batyskafů či zaoceánský magnetismus Jasona Stathama v podstatě v jakkékoliv scéně. Je jen ke škodě věci, že to celé je šito na míru co nejširšímu publiku, a tak musí obří psychožralok často je trapně překousávat mola, aby na útlocitného diváčka necákla z plátna ani ta nejdecentnější kapička mozkomíšního moku.
Hodnocení: Dva a půl žraločích zubů zakousnutých do stehna nepozorné surfařky (z pěti).
Premiéra: 9. 8. 2018, Vertical Ent.
