Film Toman: Strhující osud člověka, který by zasloužil více strhující zpracování
Neuvěřitelné osudy skutečných lidí, ty se přece točí samy, říkáte si. Toman, příběh bezskrupulózního obchodníka a šéfa zahraniční kontrarozvědky Zdeňka Tomana, jenž na každého něco věděl, nicméně svědčí spíše o opaku. Jak moc práce si s ním režisér a spoluscenárista Ondřej Trojan dal, na nás totiž z plátna přímo křičí – k užitku i ke škodě výsledku.
Nabízí se začít od konce. Posledních dvacet minut snímku, tvořících jakýsi film ve filmu, vypjaté drama na hraně akčního thrilleru, totiž až bolestně výmluvně ukazuje, jakou cestou se měli tvůrci vydat, chtěli-li diváka doopravdy zasáhnout. To přitom neznamená, že by se nutně muselo celou dobu běhat po střechách a musela se cedit krev. Vlastně by úplně stačilo ubrat na ambici odvyprávět celé poválečné dějiny a soustředit se na jediný příběh. Ten, jenž je sám o sobě natolik bohatý a vrstevnatý, že by vydal ne na jeden film, ale celou trilogii. Tomanův příběh.
Stačilo by to tím spíš, že se má od začátku do konce oč opírat. Herecký výkon Jiřího Macháčka, jejž role Tomana s definitivní platnosti zbavuje nálepky roztomile zábavného naturščika, je totiž až nečekaně vyrovnaný. Macháček dokázal film ovládnout s odzbrojující samozřejmostí; dílem díky svému talentu (na který se Trojan nebál spolehnout), dílem proto, že hraje široko daleko jedinou postavu, jíž scenáristé – v čele se Zdeňkou Šimandlovou – věnovali víc péče.
Zatímco zbytku osazenstva nezbývá než figurkařit, protože se postavám při všem tom historickém vysvětlování a politikaření nedostává prostoru pro osobní rozměr, Toman je ve své šokující všehoschopnosti herecky i divácky vděčným materiálem.
Kdykoli smlouvá o ceně za zachráněný lidský život nebo když své blízké, přeživší z koncentračních táborů, vyplácí z peněz válečného zločince, jemuž vyšmelil svobodu, ptáme se, kde, respektive zda vůbec má tenhle člověk morální hranice. Současně mu však nemůžeme upřít charisma, jež funguje nejen na ženy, ale i na mnohé z jeho politických partnerů i protivníků.
Jen jediná další osoba nás dokáže zaujmout stejně, ne-li víc než Macháčkův hrdina: Tomanova žena Pesla. Kateřina Winterová, za jejíž znovuobjevení bychom Trojanovi měli líbat ruce, ji dokázala dostat do poloh, kde nás zajímá dokonce snad i víc než její manžel. A ještě v jedné „postavě“ má Trojanova sága velkou oporu: hudba Michala Novinského, jehož rafinovaná hra s žánry a náladami (vzpomeňme na Ondříčkovo Ve stínu) dokáže budovat pocit dramatu i tam, kde ho přehlušila plochost faktů.
Toman je bezpochyby velmi poctivý film. Také potřebný, vezmeme-li v úvahu, o jaké době vypráví a v jaké době vznikl. A do třetice zajímavý: Trojanovi patří dík už za to, že Tomanův příběh objevil. Strhující osud ovšem nepřipouští jiné než strhující zpracování, a toho se mu přes všechnu péči nedostalo.
