Televizní série Rédl: Tápající Jan Hřebejk nejspíš našel cestu, kudy se vydat dál
Už už to vypadalo, že se Jan Hřebejk chytl do pasti recyklace sebe samého: trilogie Zahradnictví – aneb pokus odvyprávět dějiny na ploše rodinné fresky – nevyšla a náprava se zdála být v nedohlednu. Načež přišel Rédl: ničemu nepodobná detektivka, v níž o vyřešení zločinu a potrestání vraha jde až na posledním místě.
Píše se začátek devadesátých let a rozpadá se federální republika. Euforie revolučních dnů pominula a vládne ono podivné bezčasí, kdy staré už neplatí a nové ještě nestihlo zakořenit. Ne všichni se s novými pořádky zdají být smířeni, a tak na sebe při rozplétání záhady zmizelého souseda a tajemného systému na sledování vlaků neustále narážejí ti, kdo by se rádi definitivně vyrovnali s minulostí, a ti, kdo po ní nostalgicky teskní.
Miro Šifra, další z utěšeně rostoucí skupiny mladých scenáristů, jejichž texty slibují restartovat živořící českou kinematografii, napsal nebývale precizní scénář, v němž se zbytečně neplýtvá slovy ani efekty, postavy nežijí jen z vlastní podstaty a atmosféra je jim rovnocenným spoluhráčem.
Jan Hřebejk jej nejen pochopil, ale i vytěžil do poslední čárky všech jeho skrytých významů a nevyřčených odpovědí, takže výsledný tvar patří k tomu nejsvěžejšímu, co ve své novodobé kariéře stvořil. A našel se v něm i představitel hlavní role Ondřej Sokol, jenž konečně dostal šanci předvést plnou šíři svého talentu.
Coby Roman Rédl, vojenský prokurátor s minulostí u výsadkářů, zaníceně řeší případ, jejž mu přihrála náhoda, místo aby se věnoval společensky důležité kauze posledního šéfa Státní bezpečnosti, a bezděčně se dostává až na dřeň onoho zvláštního pocitu hořkosti, příznačného pro jeho/naši dobu.
V Rédlovi navíc také konečně plní účel známý hřebejkovský důraz na detail, všechny ty bizarní dobové serepetičky a rekvizity, jež v Zahradnictví nepřekročily stín sběratelské kuriozity, ale tady ná-
hle účinně spoluvytvářejí atmosféru. V kombinaci s kamerou Martina Šáchy, jež objevuje překvapivou hloubku šedi a rafinovaně si při tom hraje se stíny, odrazy a průhledy, dávají vzniknout tísni, jež (díkybohu) nemá pranic společného s nostalgií (Hřebejkových) předchozích snímků.
Ke cti série, kterou Česká televize zařadila na nedělní večery, budiž i fakt, že téměř s každým ze čtyř dílů přituhne. Tušení, že tenhle příběh nemůže mít dobré řešení, respektive že se bude rozhodovat pouze mezi temnotou a ještě větší temnotou, dostojí finále s drtivou jistotou. Jestli Jan Hřebejk tápal, kudy se vydat dál, tudy vede cesta.
