Úhoři nemají ani nabito. Nová česká komedie nemá ani srozumitelný děj nebo záměr
Oldřich Kaiser, bratři Hádkové, Jiří Vyorálek a Patrik Holubář hrají značně přestárlé „kluky“, kteří v převlečení za Útvar rychlého nasazení (URNA) terorizují domovské maloměsto a jeho okolí. Podle tvůrců má být film Úhoři mají nabito černou komedii s kritickým ostnem, ale ze snímku samotného to lze pochopit jen velmi těžko. Ten totiž zápasí s odvyprávěním i nejbanálnějších scén typu „nedáte si kafe?“.
Určitě by bylo pomohlo, kdyby se ta informace objevila ne až v závěrečných titulcích, nýbrž hned na začátku: totiž ta, že podle zprávy Bezpečnostní informační služby ČR za rok 2018 u nás na základě iracionálního pocitu ohrožení vznikají paramilitantní skupiny. To je vážná věc a divák by aspoň pochopil základní úhel pohledu. Nový film režiséra Vladimíra Michálka a scenáristy Petra Pýchy Úhoři mají nabito se ale dlouho odvíjí jako crazykomedie, která si nemusí dělat starosti se základní logikou času a prostoru, natož aby se nějak vztahovala k naší realitě.
Robert, Komár, Arny, Dave a Karlos přijedou v dodávce k venkovské hospodě, v plné výstroji URNA tam brutálně rozpráší neonacistický koncert, poplácají se po zádech a pak se v líných letních dnech věnují svým povoláním v půjčovně lodí, kovárně, firmě instalující bezpečnostní systémy a jinde. Při schůzkách u šéfa Roberta nebo v (jiné) hospodě naplánují další akci a vyjedou si zašikanovat pytláka s jeho slaboduchou manželkou.
Takhle by to asi šlo donekonečna, kdyby se hoši nepřipletli ke skutečnému přepadení benzinky, ve kterém figurují pumpařka ve vysokém stupni těhotenství a ustřelená hlava. Z následujícího dění je patrné, že se partička nad svým počínáním trochu zamyslela, ale pořád není příliš jasné, kdo komu říká co proč kdy, nemluvě o tom, že by celá scenáristická konstrukce začala dávat nějaký smysl.
Dá obrovskou diváckou námahu a vůli rozhodnout se pod tlakem zcela nejasných náznaků, že Robert a spol. nemají být za kladné hrdiny nebo komické figurky; i tak jim ale máme zřejmě držet palce. Nesmírnou práci s čtením děje a autorského záměru ztěžují chaotické herecké projevy, nonsensové dialogy, závěje vulgarit, absurdní pokusy o hlášky („Smrt jak z prdele kuny. To nevyvětráš!“) a naprosto popletený střih.
To, že režisér Vladimír Michálek, který kdysi natočil geniální snímky jako Zapomenuté světlo nebo Je třeba zabít Sekala, pokračuje v rezignaci na základní prvky filmové řeči, není bohužel po počinech Prázdniny v Provence a Pohádkář žádná novinka. Zajímavější, byť dosti pochmurným způsobem, je věnovat se scénáři Petra Pýchy. Ten vznikl z autorovy údajně povedené rozhlasové hry: kde se stavba rozpadla a v které fázi se ztratila logika? Pýcha je podepsaný i pod scénářem daleko soudržnějšího loňského filmu Všechno bude: jak to, že ten dával víc smyslu?
Absurditou (ne)děje „Úhořů“ navíc prostupují nepřehlédnutelné významy, které nemohly vzniknout náhodou. Pýcha v mnoha scénách naznačuje, že za počínáním hlavních postav stojí latentní homosexualita. Kluci ji nemohou ukojit vědomě, ať už proto, že si ji sami nepřiznávají, nebo kvůli strachu z reakce maloměstského okolí, a tak ji podobně jako například fotbaloví fanoušci nebo příslušníci jiných takto „chlapáckých“ spolků ventilují společným hraním na vojáčky. Příkladů je příliš mnoho (erekce při zátahu, náznak znásilnění muže mužem v téže scéně, orální sex mezi neonacisty v úvodu, komicky neumětelské zacházení s ženskými postavami a celkově jejich absence, ignorování základních mechanismů lidského rozmnožování, tragický konec postavy, která jako jediná usiluje o heterosexuální vztah...) na to, aby se nespojily dohromady. Proč ale film tuhle významovou rovinu obsahuje a proč ji takhle tutlá v náznacích?
Možným vysvětlením je Pýchova snaha posílit zřejmě základní myšlenku filmu – totiž že příliš mnoho testosteronu škodí a že pro něj řada mužů nenachází bezpečný ventil. Zajatci testosteronu se ostatně jmenuje i jedna ze skladeb, kterými film opatřil Roman Holý. Téma takzvané toxické maskulinity se v době hnutí #MeToo a úsilí o generovou korektnost skloňuje horem dolem, film Úhoři mají nabito se ho ale dotýká dosti nešťastným způsobem. Což se dá říct vlastně o všem, k čemu se chtěl Michálkův a Pýchův počin vztáhnout. („Úhoři“ z názvu mají být islamističtí extremisté, kteří se k nám chystají imigrovat, ale toto téma je ve filmu zmíněno jen „na půl huby“ a hned zase odpadne.)
