Oscaři 2019: Nominovaní bývají lepší než vítězové, vyhrál film s jasně předžvýkaným poselstvím
Oscary není třeba přeceňovat: dostávají je filmy oscarové, tedy takové, na kterých se statisticky shodnou členové americké oscarové akademie, nikoliv filmy nejlepší. Snímky „jen“ nominované nebo vítězící ve vedlejších kategoriích jsou často zajímavější a originálnější než ty, na něž při udílení padne hlavní sláva. Jestli si letošní ročník Oscarů kvůli něčemu pamatovat, tak pro filmy Favoritka a Roma, které měly nejvíc nominací (oba po deseti).
Historické drama Favoritka o rivalitě na dvoře britské královny Anny na začátku 18. století je přitom až „neoscarově“ jiné: drsně vtipné, nekorektní, drzé a často dokonce dost ošklivé, ať už vizuálně nebo tím, jak se jeho postavy chovají. Deset nominací pro takový snímek je proto téměř zázrak, který sám o sobě stačí, aby oscarová akademie odůvodnila po kontroverzích s letošním ročníkem (čachry s moderátory, šachování s kategoriemi...) svou další existenci a aspoň jakous takous relevanci. Jedinou z nominací Favoritky proměnila anglická herečka Olivia Colman (královna Anna).
Roma je oproti tomu výsostně autorským dílem – a taková Oscaři většinou přehlížejí a zaměřují se na řemeslné výrobky bez osobnějšího vkladu. Film epické šíře a stopáže je ohlédnutím do dětství mexického tvůrce Alfonsa Cuaróna (Gravitace, Potomci lidí), který Romu napsal, režíroval, koprodukoval, nasnímal a podílel se na jejím střihu. Roma získala Oscary za režii, kameru a nejlepší neanglicky mluvený snímek.
Historie se opakuje
Nejlepším filmem roku se na Oscarech letos stala Zelená kniha – příjemný, předvídatelný a ve svém vyznění konejšivý film o tom, že se můžeme mít rádi nezávisle na barvě pleti. Vedle hlavní trofeje má i sošky za původní scénář a herecký výkon. Téměř stejně dopadl před devětadvaceti lety film Řidič slečny Daisy, který je tím samým v „bledězeleném“: příběhem o přátelství, které překonává rasové a společenské bariéry. Daleko razantněji a kontroverznějí na notu xenofobie zahrál v roce 1989 film Spikea Leeho Jednej správně, považovaný dnes za důležitou klasiku. Letos se Spike Lee Oscarů účastnil s filmem BlacKkKlansman, jenž se rovněž týká bílého rasismu. Historie se opakuje, žádný vývoj se (přinejmenším na Oscarech) nekoná. Zelená kniha do české distribuce teprve nastoupí: oficiální premiéru má 7. března.
Oscar pro Ramiho Maleka za ztvárnění zpěváka Freddieho Mercuryho v diváckém hitu Bohemian Rhapsody je oprávněný, ať si kdo chce říká, že polovinu hereckého výkonu „oddřel“ umělý předkus. Bohemian Rhapsody je moderní pohádka, která nevyžaduje Stanislavského metodu, nýbrž věrohodný a do značné míry stylizovaný výraz, který Malek trefil.
Příklon ke skutečnosti
V „Malekově“ kategorii mužského hereckého výkonu v hlavní roli jsou čtyři z pěti rolí založené na skutečných osobách; v kategorii nejlepší film stojí na realitě šest snímků z deseti. Spoléhání se na skutečné události je leitmotivem letošních Oscarů. Výjimkou ve zmíněné mužské herecké kategorii je Bradley Cooper s rolí alkoholického muzikanta v hudebním dramatu Zrodila se hvězda; jeho výkon je však natolik plný klišé a hraní na autopilota, že je s podivem, že dosáhl na nominaci. Ještě víc zůstává rozum stát nad navržením téhož filmu na Oscara za scénář: jde o už čtvrtou verzi téže látky, která se od předchozích nijak zvlášť neodlišuje. Pozitivní je naopak vítězství Zrodila se hvězda v kategorii nejlepší píseň: duet Shallow si ho zaslouží spíš než kolovrátky z Black Panthera či z Mary Poppins se vrací.
Black Panther má ceny za kostýmy a výpravu. Ano, po vizuální stránce je tahle komiksovka poměrně slušná, ale vymyslet v těchto kategoriích něco z gruntu je přece jen snadnější a efektnější než muset se držet reálných předobrazů jako v případě dalších nominovaných – právě muzikálu Mary Poppins se vrací nebo Favoritky. Takže v těchto dvou případech Oscaři zabrali na základě první signální.
Scénáře o rasismu
Prakticky každý z nominovaných za nejlepší původní scénář by si Oscara zasloužil spíš než vítězná Zelená kniha, kdy divák dopředu odhadne vývoj každého dialogu, každé scény i celého filmu. Drzá Favoritka, autentická Roma, drsné Zoufalství a naděje o rozervaném knězi i jedovatý Vice Zelenou knihu svými kvalitami s přehledem převyšují, ale nemají tak jasně předžvýkané poselství – a za to se Oscaři za scénář dávají především. Do značné míry se to týká i zmíněného filmu BlacKkKlansman, jenž ho vyhrál za nejlepší adaptovaný scénář: tragikomedie podle skutečných událostí o černošském policistovi, který infiltroval Ku Klux Klan, by diváka mohla vodit za ručičku méně okatě.
Nedávné ročníky Oscarů se nesly ve snaze propagovat téma tolerance a rasovou vyrovnanost. V tomto ohledu se věci určitě změnily k lepšímu. Jestli lze z letošních nominací vydedukovat další směřování, pak je jím pokračování v příklonu právě ke skutečným událostem i v jiných než hereckých kategoriích, kde bývá pravidlem dlouhodobě.
