Film Skleněný pokoj zasazuje do funkcionalistického klenotu banální historku z červené knihovny
Snímek Skleněný pokoj, který měl včera premiéru v České televizi, už zdálky voní světovostí: jde o adaptaci stejnojmenného románu britského spisovatele Simona Mawera natočenou v mezinárodně proslulé brněnské vile Tugendhat se zahraničním obsazením v čele s Carice van Houten z Černé knihy nebo Hry o trůny. Přes to všechno snímek Julia Ševčíka působí jako provinční červená knihovna.
Mawerův román líčí fiktivní osudy rodiny majitelů vily Tugendhat v průběhu 20. století. Potomci skutečných manželů Tugendhatových se od knihy distancují, neboť se jim celkem pochopitelně nelíbí, že jim někdo do rodinné historie vlepuje nevěry, lesbické vztahy a další čtenářsky atraktivní, vymyšlené motivy.
Film chronologicky pokrývá období od vybudování slavné funkcionalistické stavby Ludwiga Miese van der Roheho na přelomu 20. a 30. let až do invaze „spřátelených vojsk“ v srpnu 1968. Zpočátku je všechno idylické: mladí manželé Liesel a Viktor Landauerovi si nechají od architekta von Abta postavit velkorysé obydlí, postupně ho zaplní přáteli i dětmi a užívají si života v milionářském přepychu. Zpestřují si ho milostnými avantýrami: Viktor se spustí s mladou ženou Katou, po Liesel zase pokukuje její nejlepší přítelkyně Hana. Protože je Viktor Žid, musí rodina s příchodem nacistů emigrovat. Zhrzená Hana zůstává, sleduje, jak vilou procházejí další obyvatelé a dějiny vůbec, a desítky let teskní po Liesel.
Divák přitom vůbec nechápe, kde se v nebohé ženě tak monumentální vášeň vzala. Stejně tak se nedozví, že Kata pro Viktora znamená víc než pomíjivé letní zpestření, dokud se za ní muž nežene s nasazením vlastního života. A cítí na druhou stranu vůbec k sobě navzájem nebo ke svým dětem něco ti manželé? Ševčík na plátno pumpuje scény, ze kterých máme mít pocit vypjatých, exaltovaných, zničujících emocí, ale přitom netušíme, odkud že se mají brát – a tam, kde bychom nějaký cit naopak předpokládali, je velké prázdno.
Ševčík se ve všech svých celovečerních filmech (dále Masaryk, Normal, Restart) pokoušel zachytit vnitřní stavy postav. Na děj přitom rezignoval, ať už vědomě, nebo z neobratnosti. Smysluplného děje je ve Skleněném pokoji minimum, byť se kolem vily přeženou politické převraty, armády i osobní tragédie. Vyšponovaným emocím se zase nedá věřit, protože za nimi nestojí trojrozměrné postavy. Sebelepší herci – a že Carice van Houten, Karel Roden, Roland Møller, Alexandra Borbély a další patří mezi špičku – nedokážou vystřihovaným figurkám vdechnout život.
Film je tedy ohňostrojem efektních obrázků, které mohou vypadat působivě jako sled fotografií, ale soudržný snímek dohromady nedají. Formálně Skleněný pokoj těží z práce vizuálních umělců, jako je kameraman Martin Štrba nebo kostýmní výtvarnice Katarína Štrbová Bieliková, ale ani ti nic nezmůžou s absencí scénáře. Ševčík zkrátka střílí vrabce kulometem: používá smršť extrémně výrazných postupů (neobvyklé úhly kamery, střídání barevného spektra, přehnaně dynamický střih...) k odvyprávění banální vztahové historky.
Ta se přitom mohla odehrát kdekoliv. Aspoň tedy že jako pozvánka do opravdu nádherné a velkorysé stavby Ševčíkův film celkem funguje: ani sebevyprázdněnější reklamní estetika totiž nedokáže ubrat vile Tugendhat na kráse.
