Rodinný film Putování se sobíkem není žádný kýčovitý animák. Točili jsme i ve 40 stupních mrazu, říká režisér
Říká se, že aby malí sobi v drsném Laponsku přežili, musejí se sami postavit na nohy do pěti minut po narození. Za dalších pět minut se naučí chodit a do čtvrt hodiny prý umějí plavat i pelášit sněhem. Půvabný rodinný film Putování se sobíkem točil režisér Guillaume Maidatchevsky se skutečnými divokými zvířaty někdy až ve čtyřicetistupňových mrazech. Pro česká kina snímek namluvil Marek Eben.
Putování se sobíkem vypráví příběh novorozeného soba, kterého jste pojmenoval Ailo. Nakolik je jeho příběh skutečný a nakolik jste ho inscenoval?
Nejde o dokument, je to fikce, pohádka. Protože jsem původním vzděláním biolog, měl jsem dost jasnou představu o tom, jak se zvířata v přirozeném prostředí chovají, ale zároveň jsem si vymyslel jakýsi ideální příběh. Napsal jsem osmdesátistránkový scénář, ale po každém týdnu natáčení jsem ho musel vždycky předělat, aby odpovídal chování zvířat před kamerou. Předělával jsem ho i kvůli úplným detailům, třeba určitému pohledu. Snažil jsem se, aby kamery zachycovaly svět jakoby zvířecím pohledem. Řekl jsem třeba ráno kameramanovi číslo 1: Ty jsi teď hranostaj, dívej se na svět jako hranostaj, chovej se jako hranostaj.
Jaká je cílová skupina filmu?
Rád bych, aby na Putování se sobíkem chodily celé rodiny, aby si v něm každý našel to svoje. Je tam rovina pro děti i pro dospělé. Bylo by skvělé, kdyby si spolu po projekci o filmu povídali a vyjádřili své pocity z něj.
Dělali jste pro rodiny testovací projekce?
Moje žena je učitelka, takže jsme na dětech prvního stupně testovali už pracovní sestřihy. Ještě před oficiální premiérou ten film vidělo 12 000 dětí.
Putování se sobíkem ukazuje přírodu nepřikrášleně – jako svět, kde je každý den otázkou života a smrti. Nepůsobí to na nejmenší diváky moc krutě?
Já to za kruté nepovažuji, je to součást každodenního života zvířat. A často věci jen naznačuji. Třeba když dravec lapí kořist, neukazuji krev, což je pro diváka nakonec možná ještě silnější a víc znepokojivé.
Proč sobi?
Právě proto, že jsou kořist. Predátoři nejsou z dramaturgického hlediska příliš zajímaví, nikoho se nebojí, nic neriskují. Kdežto sob je pořád v ohrožení.
Rozmlouval vám někdo volbu „hlavních hrdinů“?
Když jsem přijel do Finska natáčet, taxikář se mě ptal, co tam budu dělat. Říkal, že sobi jsou hloupá zvířata a že na nich není nic zajímavého. Kéž bych mu film teď mohl pustit, možná by změnil názor. Podobně reagovali vědci, kteří soby zkoumají dlouhodobě. Když pak Putování se sobíkem viděli, říkali třeba – já jsem po dvaceti letech práce se soby tak okoral, že už jsem je vnímal jen jako živočišný druh. Teď je umím vidět zase i jako jednotlivce.
Co znamená jméno Ailo?
Nic, je to běžné křestní jméno národa Sámů. Ailo se v Laponsku jmenuje každý druhý.
Jak daleko do pustiny jste se museli při natáčení pouštět?
Hodně jsme se přesouvali podle toho, kam zrovna sobi táhli. Přemisťovali jsme se na sněžných skútrech, ony třeba jen ty kamery vážily čtvrt metráku každá. Občas jsme se dostali na dost ztracená místa. Některé měsíce jsme točili i ve čtyřiceti stupních pod nulou. Když se v takovém mrazu zpotíte, je to životu nebezpečné. Jsou speciální postupy, jak se na to obléknout, říká se tomu technika listového těsta: Musíte mít hodně vrstev a ty mokré hned sundávat.
Jak se vám podařilo vytipovat stádo, do kterého se Ailo narodil?
Spolupracovali jsme s finskými fotografy, kteří se focením přírody a sobů zabývají desítky let a mají s tím velké zkušenosti. Pomohli nám najít tohle stádo: nebylo moc velké, nebálo se chodit trasy blízko lidí a měli jsme i tipy, kde samice většinou vrhají mláďata.
Spíš než na filmy ze skutečné přírody se dnešní děti dívají na kýčovité animované pohádky od Pixaru nebo Dreamworks. Jak je vnímáte vy?
Já mám pixarovky docela rád, dají se chápat na různých úrovních. Ale je pravda, že mě děti na některých projekcích Putování se sobíkem překvapily otázkou, jestli jsou ta zvířata skutečná. Taky se ke mně dostaly komentáře, že můj film je vlastně jako by se Bambi nebo Doba ledová odehrávaly v realitě. Doba ledová pro mě dokonce byla i zdrojem inspirace. Hranostaj v Putování dělá podobné kousky jako veverka Scrat v Době ledové. Vlastně ukazuju, že tahle veverka z Doby ledové ve skutečnosti existuje.
