Ve filmu Teroristka si hodinu počkáte na první vtip. Nekonečnou nudu zachraňuje jen Iva Janžurová
Nová česká komedie nabírá tempo pomalu, „Janžurka“ je skvělá od začátku. Bezmála hodinu trvá, než nás Teroristka, novinka scenáristy a režiséra Radka Bajgara, poprvé upřímně rozesměje; trochu rozpačité skóre na to, že se hlásí k žánru komedie. A že během další půl hodiny (!) skončí. Krajnost, do níž se těsně před závěrem odváží jít její humor, naštěstí pachuť nekonečné nudy spásně vymaže.
Dvě věci umí Bajgar spolehlivě: vybrat herce, kteří utáhnou i velmi vachrlatý příběh, a vést je tak, aby ho učinili nezapomenutelným. Teorie tygra, Bajgarův debut z roku 2016, stojí a padá s charismatem Jiřího Bartošky, nedávno odvysílaný seriál Černé vdovy těží z vzácně funkční interakce Jitky Čvančarové, Jany Plodkové a Lucie Siposové a Teroristku od začátku do posledka drží osobitá živelnost a hravost Ivy Janžurové.
Pro filmaře s novinářskou minulostí navíc není žádná role malá: s pečlivostí sobě vlastní obsazuje i ten nejposlednější štěk zajímavým typem, a tak když každý rozehraje to své, výsledku leccos odpustíme. Kromě toho Bajgar vládne vzácným citem pro pointování situací, čím absurdnějších, tím líp. Naneštěstí celovečerní film není sitcom, zvlášť pomýšlí-li na vyšší cíl než „jen“ bavit, a přesně na tom všechna Bajgarova díla troskotají, Teroristku nevyjímaje.
Představa důchodkyně, která se na stará kolena ozbrojí a místo houbaření provozuje v lese střelbu na terč, může a má působit humorně sama o sobě, notabene když jí vdechne život herečka tak bohatého výrazového rejstříku jako Janžurová (Marie). Potenciálně nosný je i motiv učitelské profese, jež definuje Mariin postoj ke světu: coby bývalé kantorce, která celý život vštěpovala žákům, že nejdál dojdou se slušností, se jí na novou „víru“ přestupuje přece jen ztuha.
Ideální by bylo, kdyby se jedno s druhým spojilo a vznikl přesah, jenž unese cokoli – sofistikovanými žánrovými citacemi počínaje, lacinými klišé konče. Jenže přesně tenhle rozměr Teroristce chybí. Celou první hodinu zabije tím, že školometsky tepe do poměrů chatové osady nedaleko Prahy, které vládnou bezpáteřní politici a všeho schopní podnikatelé. A snad v bláhové naději, že téma prohlubuje forma, rozšíří plytkou moralitu o rádobywesternový rozměr, jehož samoúčelnost bije do očí.
Když se Marie, která do osady jezdí za nemocnou kamarádkou, utvrdí v tom, že po dobrém dobra nedosáhne (radnice se jejím stížnostem vysměje a bezohledný podnikatel Mach, bývalý žák, dál plánuje zábor pozemků), sežene Marie-mstitelka od dalšího bývalého studenta kvér a za zvuků mariachiovské kytary snová odvetu. Janžurová svou postavu odstínuje s vynalézavostí sobě vlastní, kombinace křehké neobratnosti a odhodlané síly dělá z Marie uvěřitelnou figuru, stylizace do westernové hrdinky je ovšem příliš násilná a zbytečná, protože neobhájená dějovým rámcem.
Teprve když dorazí do Machovy vily vyzbrojená brokovnicí, odstartuje jízdu, jakou by po mdlém úvodu nečekal ani ten největší optimista. Gejzír černého humoru, svébytná česká odpověď na tarantinovské „devadesátky“, kde žádná pointa nebyla dost šílená a žádná poprava dost krvavá, vygeneruje jakýsi film ve filmu – takový, z něhož se stane zvykem citovat u piva, protože má hlášky, které „zvoní“. Martin Hofmann, Tatiana Vilhelmová, Pavel Liška a situace ve stylu „kdo všechno mě chce ještě zabít“ probudí diváka uspaného zapomenutelným příběhem do šoku, na jaký se nezapomíná: najednou každá věta sedí a divák rád a ochotně přistoupí na hru, že jde o všechno a o nic (aneb i prostá otázka „Co to tu hoří?“ může vstoupit do dějin).
Zapomeňte na rčení, že vyhraje ten, kdo uteče. V případě Bajgarova filmu se vyplatí přijít do kina pozdě.
