Kriminálka Vodník je solidní, utápí se ale v kamerových hrátkách, které přecházejí v obrazovou fantasmagorii
Televizní cyklus Detektivové od Nejsvětější Trojice z dílny režisérů Jana Hřebejka a Viktora Tauše a scenáristy Petra Jarchovského pokračuje třídílnou minisérií Vodník, pod níž je podepsaný Tauš. Příběh s mnoha postavami a dílčími motivy se odráží od desítky let staré vraždy nemluvněte, ale spíše než brutalitou zápletky šokuje kamerovými exhibicemi. Vyústění tragické rodinné ságy bude k vidění 14. dubna večer na ČT1.
Postavit kriminálku na kojenci rozřezaném na cirkulárce chce silný žaludek – a hlavně čisté autorské svědomí, že tak brutální zápletka není použitá samoúčelně. Vodník se naštěstí ústředním zločinem neopájí víc, než je nezbytně nutné a soustředí se na tragédii pozvolnější: na rozklad několikageneračního klanu Třebovických, jehož členové možná byli alespoň na chvíli bohatí, mocní nebo ukojení, ale nikdy ne šťastní.
Majorka Marie Výrová (Klára Melíšková) v této části cyklu vyšetřuje do značné míry na vlastní pěst, dokonce si na to vezme dovolenou. Na žádost osoby, která kvůli dávnému zločinu stále trpí nočními můrami, se znovu podívá na případ policií dávno uzavřený a na zločin když ne potrestaný, tak promlčený.
Na sklonku minulého režimu trávili na chalupě u Olomouce parné léto mladí manželé. Jejich půlroční Lukášek už týdny špatně spal, celé okolí iritoval a svou matku, trpící nejspíš laktační psychózou, přiváděl k šílenství. Jednoho dne byl nalezen s uříznutou hlavou. Jeho babička hned poté zemřela na infarkt a matka ve vazbě do týdne spáchala sebevraždu. Policie to tehdy vzala jako svého druhu přiznání – tím spíš, že žádný jiný viník „po ruce“ nebyl. Jednu z dívek, které na chalupě v ty týdny také byly, však trápí vize „zeleného mužíka“ schovaného v křoví. Výrová postupně přichází na aspekty kdysi zametenými pod koberec: zneužívání politické moci komunistickou prominentkou, sexuální incidenty, finanční spory a jinou řevnivost mezi otcem dítěte a jeho bratry.
Konfrontace s nepojmenovaným zlem
V promomateriálech se autoři Vodníka odvolávají na „klasickou britskou detektivní školu, kdy osamělý detektiv konfrontuje svědky a aktéry zločinu a skládá si postupně obraz událostí na základě více či méně spolehlivých svědectví zaujatých aktérů“. Kombinace rodové degenerace, touhy po moci, zakázaného sexu, brutálního zločinu, vymazávané paměti, odstupu celých dekád a dalších rysů ale zrovna tak připomíná dílo Williama Faulknera – tím spíš, že je o „prokletí“ Třebovických vyprávěno z různých perspektiv. Faulkner nepsal detektivky, nýbrž ságy o tragédiích antických rozměrů, v nichž je totožnost pachtele zločinů v prvním plánu buď známa, nebo o ni nejde. Tím hlavním všeobjímajícím zločinem je totiž ztráta hodnot spojená s rozkladem rodu.
„Vodníka vyprávím jako baladu o tom, co s lidskou povahou dělá konfrontace se zlem, které není pojmenováno a objasněno. Je to balada o lidech, kteří popřeli svoji paměť, žijí ve světě odtrženém od vlastních kořenů a hledají cestu ven,“ říká Viktor Tauš. V duchu těchto slov opravdu poctivě nahlíží do duše každého zúčastněného a nachází v ní zejména dílčí hříchy a pocity viny za ně; snaží se tak dosáhnout hlouběji, než kam by došlo pouhé detektivní pátrání po motivech vraždy.
Klíčové je u Tauše slovo „baladické“. Scenáristickou prvoplánovost spojení mezi zavražděným nemluvnětem a Erbenovou baladou Vodník, kterou se (před)pubertální dívky po nocích straší na půdě osudné chalupy, lze odpustit právě skrze mladicky naivní vidění těchto postav. Daleko těžší je přijmout „baladičnost“ formální, která ovládla vizuální složku.
Obrazová fantasmagorie
Kameraman Martin Douba prokázal, že je schopný i civilního projevu, například v povedeném loňském filmovém dramatu Chvilky. Ve spolupráci s Taušem, který u svých projektů mívá zcela jasnou výtvarnou představu, však ve Vodníkovi předvádí naprostou obrazovou fantasmagorii. Po prvotním šoku trvá dlouhé minuty, než se divák v této stylizaci rozkouká, a někdo ji nepřijme až do konce třetího dílu. Douba rozostřuje, přesvětluje, krouží, věší se pohledem na lustry, vymetá kamerou pavučiny ze všech koutů místností, snímá dění přes několik bariér najednou, rámuje ho do bizarních útvarů, zčistajasna se pouští do mnohaminutových záběrů v celku...
Douba nechce natočit ani nasednutí do auta bez mnohonásobných odrazů ve sklech. Exhibuje: buď se pohybuje nebezpečně na hraně samoúčelnosti, nebo pracuje s tak komplexní výtvarnou koncepcí, že by její ospravedlnění vyžadovalo disertační teoretickou práci, a nebo jsou scény typu „ukážeme vraždu spojenou s vodníkem přes zelená a červená sklíčka“ naopak skutečně tak banálně natočené, jak to vypadá na první pohled.
„Samozřejmě tam, kde já vidím invenci a oddání se látce, může jiný spatřovat samoúčelnost,“ říká o této stylizaci Václav Neužil, představitel otce nemluvněte. Neužil má hned v prvním díle fantastické herecké sólo, kdy jako pták v kleci pobíhá sevřeným panelákovým bytem. Tady je s kamerou jedna ruka. Takových momentů souhry výrazových prostředků je ale ve Vodníkovi pomálu a vidět v kamerovém olizovaní lustrů samoúčelnost není nijak těžké.
Nevyrovnaný Vodník
Vodník je také dost nevyrovnaný: po baladickém prvním dílu přichází díl procedurální, stojící na postupném odkrývání střípků případu, a následuje právě faulknerovské finále soustředící se na rodovou tragédii. Nevyrovnané jsou i herecké výkony: solidní Melíšková, civilní Zuzana Stivínová, exaltovaný Miroslav Hanuš, komediální Miroslav Krobot... Až na zuřivě přehrávající Alenu Dolákovou v roli nešťastné matky není nikdo z herců vyloženě špatný, jen zkrátka nejdou moc dohromady. A co se nevyrovnanosti scenáristické týče – co mají znamenat ústřely do řachandy, jako když v jedné z nejpohnutějších scén začne dědeček jménem Koláček vnucovat postavám koláče ve stylu „dobré brazilské kávy“ z Kulového blesku?
Faulkner psal extrémně náročným modernistickým stylem; odstavce se mu často roztékaly přes několik stran. Historie a výbor Nobelovy ceny daly jeho spojení formy a obsahu za pravdu. Douba s Taušem a jejich spolupracovníci jsou ve výtvarné formě Vodníka neméně ambiciózní. Jejich Vodník patří k tomu nejoriginálnějšímu, co je v našem televizním mainstreamu aktuálně k vidění. Neústupnost jejich vize si zasluhuje uznání, samotné provedení ale vzbuzuje obrovskou dávku rozpaků.
