20 nejlepších filmů všech dob podle Reflexu. Tyto kultovní filmy světové kinematografie si nesmíte nechat ujít
Vybrat 20 filmů a obhájit, proč mají zrovna ony místo v žebříčku těch nejlepších, vůbec není legrace. V zájmu zachování zdravého rozumu musíte hned na začátku zúžit pole výběru – protentokrát tedy žádné české ani animované filmy. Procházíte žebříčky, které před vámi sestavili jiní (a kolik jich je!), abyste s hrůzou zjistili, že ten váš by musel obsahovat alespoň sto příček, abyste do něj vtěsnali vše, co jste až dosud považovali za nejlepší a také co se považuje za nejlepší tak nějak obecně. I když už na to vlastně nikdo moc nekouká.
Marně se snažíte stanovit nějaké klíčové kritérium (nadčasovost? téma? vliv na ostatní? revoluční forma? návštěvnost? nebo prostě to, že film zhltneme od začátku do konce?). Následně sbíráte odvahu, abyste alespoň některé z těch žebříčkových dinosaurů, z dnešního pohledu přežitých, ale z pohledu generace našich rodičů a prarodičů nedotknutelných, vyřadili v zájmu svěžejších adeptů.
Vykoupení z věznice Shawshank
Americká krása
Pulp Fiction
Přelet nad kukaččím hnízdem
Schindlerův seznam
Sedm
Taxikář
Trainspotting
Kmotr
Osvícení
Forrest Gump
Mlčení jehňátek
Tenkrát na západě
Vetřelec
Apokalypsa
Amélie z Montmartru
Sladký život
Big Lebowski
Psycho
West Side Story
A pak to celé tisíckrát překopáte, smažete a zase překopáte, zeptáte se kamarádů, sousedů, partnerů, kolegů, vlastně každého, koho tou dobou potkáte, a samozřejmě zpanikaříte, protože objevíte dalších asi sto titulů, na které jste zapomněli. Nakonec se tak pokorně vrátíte k verzi číslo jedna, neb všem se zkrátka zavděčit nemůžete. Dokonce ani sobě ne.
Berte tedy, prosím, tento žebříček jako osobní vyjádření někoho, kdo o filmech píše, miluje je, ale rozhodně nemá patent na rozum. Mým hlavním kritériem bylo, aby filmy ze žebříčku patřily k těm, jež přepisují dějiny a zůstávají věčné, ale také koukatelné. Filmy, které si nepouštíme z úcty, ale protože je prostě chceme vidět.
1. Vykoupení z věznice Shawshank (1994, Frank Darabont)
Co: Rok 1994 byl po filmové stránce magický. Premiéru v něm měly hned tři legendární filmy, Forrest Gump, Pulp Fiction a Vykoupení z věznice Shawshank. Ač každý zcela jiný, jejich osudy se proplétaly: například pro roli nevinného vězně Andyho Dufresnea měl debutující režisér Frank Darabont vyhlédnutého Toma Hankse. Až když ten sáhl po Forrestu Gumpovi, oslovil Frank Darabont méně známého Tima Robbinse. Forrest i Pulp Fiction také braly skromnému vězeňskému dramatu publikum: Forresta lidé milovali a Pulp Fiction byla senzace. Shawshank tak z kin zmizel po pár týdnech s tržbou 28 milionů dolarů, což bylo směšné skóre v porovnání s Gumpovými 677 miliony a 213 miliony pro Quentina Tarantina. Dokonce i z Oscarů odcházelo Vykoupení s prázdnou – ze sedmi nominací neproměnilo ani jednu. Satisfakce přišla až o rok později: humbuk kolem favoritů utichl a publikum objevilo Shawshank, neprávem přehlížené drama, z něhož se stal nepůjčovanější snímek roku 1995 a posléze i číslo jedna mnoha žebříčků popularity.
Proč: Shawshank je zářný příklad filmu, který v divákovi musí chvíli pracovat, aby si ho získal. Nepřijmete ho okamžitě, ale jakmile se vám vlomí do srdce, je z toho láska na věky věků. A taky důkaz, že dobrý film si cestu k lidem vždycky najde, jakkoli beznadějně to s ním může na začátku vypadat.
2. Americká krása (1999, Sam Mendes)
Co: Událost z kategorie děl, kde se vše podstatné děje pod povrchem, takže vůbec nevadí, že od začátku znáte konec: hlavní hrdina Lester Burnham totiž zemře. Ještě předtím se ale na všechno vykašle, dá výpověď v práci a sní o spolužačce své dcery.
Proč: Z filmu roku 1999 s pěti Oscary na kontě voní růže, tráva a velká pravda o lidech a našem nelehkém světě. Opojný pocit svobody, jenž stojí za to risknout i za cenu vlastního sebezničení. A smíření. PS: Kevin Spacey v roli muže bojujícího za vlastní sebeúctu v Americké kráse nevědomky obhájil svoji budoucnost. Úspěšně – články o jeho skandálu se z hlavy brzy vypaří, tenhle film ne.
3. Pulp Fiction (1994, Quentin Tarantino)
Co: Mnozí ze skalních příznivců “poezie” Quentina Tarantina by tu nejspíš rádi viděli Gaunery, ale jak řekl sám jejich guru: “Na druhém filmu záleží víc.” Tak vznikla Pulp Fiction, jakýsi neoficiální sequel Gaunerů, hymna filmových devadesátek a jeden z nejcitovanějších snímků vůbec.
Proč: Vlastně by se dalo říct, že kdo neviděl Pulp Fiction, jako by tehdy nežil. Tak hlavně proto. Kromě toho skýtá Pulp Fiction trilión drobných radostí, specifickým pábitelstvím počínaje, tanečky v Mazaném králíčkovi konče. Pulp Fiction vděčíme i za to, že Hollywood znovu objevil pozapomenuté kouzlo Johna Travolty: role Vincenta Vegy odstartovalo novou kariéru herce, o němž do té doby jenom málokdo tušil, že má komediální talent. V neposlední řadě je Pulp Fiction jedinečným příkladem filmu, jenž funguje jako uzavřený, dokonale propracovaný svět v duchu postmoderny – geniální kombinace nízkého a vysokého umění, jež generuje nový žánr. A abychom nezapomněli – protože soundtrack, přece!
4. Přelet nad kukaččím hnízdem (1975, Miloš Forman)
Co: Předlohou byla režiséru Miloši Formanovi brilantní románová satira Kena Keseyho, k níž už v raných šedesátých letech zakoupil práva Kirk Douglas, aby je následně předal synovi Michaelovi a udělal z něj úspěšného producenta. Formanova brilantní metafora věčného lidského boje za svobodu a důstojnost získala Oscara ve všech hlavních kategoriích, ale sám Kesey tvůrce zažaloval pro nepřesnost.
Proč: “Aspoň jsem to zkusil.” Snad v žádném jiném filmu není tolik naděje a vůle po životě. Energii Formanova nejlepšího amerického snímku nelze zprostředkovat slovy, ale je a zůstane v něm na věky. K tomu Jack Nicholson jako neporazitelný optimista McMurphy a Louise Fletcherová, z jejíž kruté sestry Ratchedové mrazí. PS: Obvykle dabing nedoporučuji, ale tuzemská verze Přeletu zůstává mementem toho nejlepšího, co kdy český dabing dokázal.
5. Schindlerův seznam (1993, Steven Spielberg)
Co: Neuvěřitelný příběh Oskara Schindlera, bezskrupulózního obchodníka a zachránce více než tisícovky polských Židů, překvapivě dlouho hledal režiséra. Ve hře byli mimo jiné Wilder, Pollack, Scorsese či Polanski, jenž se na téma holocaustu necítil dost silný. Dokonce i sám Steven Spielberg zprvu odmítl s tím, že musí ještě dozrát, aby něco takového zvládl. Kývl, až když z Evropy začaly přicházet zprávy o genocidě v bývalé Jugoslávii, a stejně ještě nejprve natočil Jurský park. Premiéru měly mimochodem oba filmy ani ne půl roku po sobě a oba také soupeřily o Oscara; Schindlerův seznam úspěšněji, výsledné skóre bylo 7:3 v jeho prospěch.
Proč: Ze Spielbergova díla vystupuje stejně samozřejmě a nezpochybnitelně, jako ten ikonický červený kabátek z černobílého obrazu. Ptáte se, proč ne raději Zachraňte Vojína Ryana, E.T. - Mimozemšťan, Čelisti, Dobyvatelé ztracené archy nebo Jurský park? Steven Spielberg platí za vizionáře a každý z jmenovaných filmů nějakým způsobem přepsal dějiny – minimálně svého vlastního žánru. Ale byť by se mohlo dát, že nad nimi Schindlerův seznam vyhrává především svým “ušlechtilým” tématem, je to hlavně jeho stylová čistota a bezpodmínečná upřímnost sdělení, co z příběhu naděje uprostřed beznaděje dělá univerzálního vítěze.
6. Sedm (1995, David Fincher)
Co: Thriller, kterému je jeho žánr malý; ostatně vraha dopadnou vyšetřovatelé Mills a Somerset alias jedna z nejcharismatičtějších detektivních dvojic historie už v polovině příběhu.
Proč: Z filmu Sedm vám utkví nejen “co”, ale především “jak”. Dusivě ponurá atmosféra. Nekonečný déšť ve městě, kde lidé přežívají v bytech vibrujících od hlomozu metra. Surreálné výjevy z míst činu, kde se hrůza viděného mísí s mrazivou fascinací… A také samozřejmě Brad Pitt, který ještě nebyl hezoun, Morgan Freeman, jenž roznese na kopytech klišé o detektivech na odchodu a nikomu a ničemu nepodobné monstrum Kevina Spaceyho. Otázka, jež zazní v hrozivém, a přesto/proto geniálním finále s lepenkovou krabicí, vás bude pronásledovat až do hrobu - i tomu se říká pádný důvod.
7. Taxikář (1976, Martin Scorsese)
Co: Válečný veterán tak dlouho taxikaří po nocích, až mu z toho hrábne – prosťoučká premisa, hluboký zásah. Pouhé tři Oscary pro herce a hudbu působí ve srovnání s raušem, který s Taxikářem zažijete, jako naprostý výsměch.
Proč: Martin Scorsese je dalším prototypem režiséra, jehož filmografie by vystačila na vlastní TOP 10 – rozhodnutí, jestli raději Taxikář, Zuřící býk, Skrytá identita, Prokletý ostrov, Gangy New Yorku či Pokušení Krista, strčí Sophiinu volbu do kapsy. Taxikář jako studie násilí, zoufalství a společnosti, která neví kudy kam, nicméně působí i po letech tak přítomně, resp. nadčasově, že mu v mých očích patří první příčka. Kromě toho disponuje napětím a tempem, jaké byste introspektivnímu snímku ze dna duše nehádali, a funguje i jako nepřekonatelně věrný portrét města, které nikdy nespí.
8. Trainspotting (1996, Danny Boyle)
Co: Vzácný případ generační záležitosti, která nestárne. I po čtvrt století má Boylův snímek nezpochybnitelný náboj. Jeden z nejlepších titulů britské kinematografie přitom vyšel z knihy s pověstí neadaptovatelného díla – novela Irvina Welshe popisuje život a živoření edinburské spodiny, respektive feťáka Marka Rentona a jeho party, velmi, velmi nesouvisle. To, co by se pro ostatní stalo pastí, ukázalo se být pro hledače Dannyho Boyla ideálním východiskem. Film knihu na míle překonal.
Proč: “Choose Life - Vyber si život.” Motto ústřední postavy jako by se otisklo do celého filmu. Křičí z každého záběru, z každé další halucinognní noční můry, z každé noty návykově opojného soundtracku. Boylovy filmy vždycky byly, jsou a budou nezapomenutelnou jízdou, nicméně ta trainspottingová je ze všech nejautentičtější. Vidět Trainspotting a zemřít, chtělo by se parafrázovat klasika – kdyby to v kontextu filmu, jenž se smrtí neustále smlouvá, neznělo trochu jako rouhání.
9. Kmotr (1972, Francis Ford Coppola)
Co: Zadání znělo jasně: natočit něco rychlého a hlavně levného. A ideálně bez Branda – prý když ho Coppola obsadí, bude film ještě méně komerčně úspěšný, než kdyby zvolil neznámého herce. Brando za roli Dona Vita Corleoneho nakonec vyhrál Oscara, stejně jako film sám, jenž se stal ve své době nejvýdělečnějším titulem historie (prvenství mu vyfoukly až Čelisti Stevena Spielberga).
Proč: Kubrick ho nazval “patrně největším filmem, jaký kdy spatřil světlo světa”. Potřebujete snad další argument? Mimochodem když Al Pacino s Diane Keatonovou dotočili úvodní svatební scénu, mysleli si prý, že mají po kariéře: “Nejhorší film v dějinách,” utvrzovali jeden druhého v zoufalství. Omlouvá je pouze to, že byli na mol.
10. Osvícení (1980, Stanley Kubrick)
Co: Kubrickovo Osvícení bývá v mnoha žebříčcích uváděno jako nejděsivější horor historie (a kromě toho je to také “nejméně vhodný film ke zhlédnutí na Den otců”). Psychedelická noční můra z vylidněného hotelu v Coloradu, obývaného jen mladou rodinou a přízraky, vznikla před bezmála čtyřiceti lety na motivy románu Stephena Kinga Osvícení. Od té doby se z ní neustále cituje (naposledy sám slovutný Spielberg v Ready Player One) a producenti neustále hledají klíč, jak na úspěšný model navázat. S prequely a sequely to léta vypadalo (bez)nadějně, na podzim 2019 má ovšem premiéru Doktor Spánek, pokračování s Ewanem McGregorem v roli odrostlého Dannyho Torrance.
Proč: Kubrickova studie šílenství, jíž lze loupat vrstvu po vrstvě jako artyčok a stejně se nikdy nedoberete “pravdy”, dokáže být tak geniálně nejednoznačná, znepokojivá a těhotná všemožnými symboly a metaforami, že jí zrátka nelze odbýt nálepkou “nej horor”. Autor předlohy by, pravda, nesouhlasil (filmové Osvícení označil King dokonce za nejhorší zpracování svého díla vůbec) a nesouhlasili by ani mnozí skalní Kubrickovi fanoušci – dilema, zda je víc Osvícení nebo 2001: Vesmírná Odyssea, totiž dodnes nedošlo rozhřešení. Jenže v tomhle sporu není poražených ani vítězů.
11. Forrest Gump (1994, Robert Zemeckis)
Co: Pro mnoho lidí “úplně nejvíc nejlepší film” na světě a pro všechny ostatní alespoň ten nejlidštější. Od chvíle, kdy na lavičce autobusové zastávky otevře Forrest pusu, aby nám (a každému, kdo si přisedne) vyprávěl svůj neobyčejný životní příběh, má nás v hrsti. Aneb jediný filmový supehrdina s IQ 70.
Proč: Film vyprávěný srdcem, jakkoli to zní pateticky (z úst prosťáčka Gumpa mimochodem nezní pateticky zázračně nic). Aby v roce 1994 mohl vyhrát Oscara, musel porazit Pulp Fiction a Vykoupení z věznice Shawshank, dva filmy, jimž patří absolutní špička většiny filmových žebříčků a nechybí ani v tom našem. Napadá vás snad lepší argument, proč se na něj podívat?
12. Mlčení jehňátek (1991, Jonathan Demme)
Co: Jediný čistokrevný thriller (některé zdroje uvádějí zavádějící žánr hororu), který kdy vyhrál Oscara pro nejlepší film. Slavnou zlatou sošku dostali i do té doby neznámý režisér, scenárista, herečka a herec v hlavní roli (byť ten se na plátně ohřeje jen bratru 25 minut). Adaptace stejnojmenné novely z roku 1988 darovala světu jednoho z nejcharismatičtějších filmových vrahů, Hannibala Lectera. Co na tom, že kozumuje lidské brzlíky.
Proč: Protože Anthony Hopkins (a ty jeho pronikavé šedé oči). Protože Jodie Fosterová, esence křehkosti a síly v jednom těle. Stejně jako u Fincherova Sedm, i v Mlčení jehňátek jde hlavně o to, jak a co sděluje mezi řádky. O tíseň, již v člověku vytváří, aniž by byl s to dobrat se jejího zdroje. A ono znepokojivě neuchopitelné mrazení, balancující na hranici mezi odporem a slastí. Neznám lepší a zároveň děsivější pocit, než když v závěru filmu vidíme, jak se silueta odcházejícího Hannibala Lectera pomalu rozpouští v davu…
13. Tenkrát na západě (1968, Sergio Leone)
Co: Film často uváděný jako “nejlepší western všech dob” ve skutečnosti žádným westernem není – a právě z napětí mezi westernovým “feelingem” a newesternovým sdělením pramení jeho genialita.
Proč: Bezprecedentní studie pomsty a drama o nástupu nových hodnot. Jeden z nejpomalejších filmů historie, jehož vnitřní dynamika nemá obdoby. Film, kde se na sebe všichni donekonečna dlouze a významně dívají, a přitom to není klišé. Harmonika jako jedna z nejtajemnějších postav filmového plátna. Geniální hudební motiv Ennia Morriconeho a osudově krásná Claudia Cardinalová.
14. Vetřelec (1979, Ridley Scott)
Co: Inspirován knihou Necronomicon švýcarského malíře a biomechanického surrealisty Hanse Ruediho Gigera poprosil Scott jejího autora, aby pro něj navrhl mimozemské monstrum. Ten, sžíraný depresemi a pod vlivem kokainu, stvořil jednu z nejděsivějších nočních můr, prototyp xenomorfa, jehož podoba dosud nebyla překonána. Mimochodem všichni, kdo se podíleli na kultovní vetřelecké quadrilogii, figurují i v našem žebříčku: vedle Scotta také James Cameron, David Fincher a Jean-Pierre Jeunet.
Proč: Sci-fi, na níž je úžasné, že vlastně vůbec sci-fi není: drama, jež se odehrává na palubě vesmírné lodi Nostromo, by se stejně dobře mohlo dít kdekoli na Zemi. Vedle originálního designu, jenž dodnes nepokrytě vykrádají všechny novodobé sci-fi, vyniká první Vetřelec především neobvykle hutnou, téměř hmatatelnou atmosférou. Děsí a dusí, nemůžeme se jí nabažit, a zároveň jí zoufale potřebujeme utéct. Ridley Scott (na rozdíl od svých následovatelů) správně pochopil, že největší strach generuje naše vlastní představivost, jinými slovy že čím méně z útočícího monstra ukáže, tím lépe pro film. A tak se díváme, tušíme, bojíme… a chceme znova.
15. Apokalypsa (1979, Francis Ford Coppola)
Co: Některé žebříčky se spokojí s Coppolovým Kmotrem na čelní pozici, jako by tím mělo být řečeno vše, nicméně v mých očích by Coppoly (ani Kmotra) nebylo bez Apokalypsy: filmu v mnoha směrech šíleného a nedokonalého, a přesto tak uhrančivě podmanivého, že se mu člověk nedokáže vzepřít. Vietnamská válka je minulost, ale Apokalypsa ji umí oživit s naléhavostí, jež maže desetlietí i kilometry.
Proč: Apokalypsa stála většinu zúčastněných nervy a některé málem i život. Coppola se zadlužil a zhubnul půl metráku, hlavní hvězda, Martin Sheen skoro umřel na infarkt a kulisy rozmetal uragán. Napadá vás jiný film, který vzešel ze samých katastrof, a přitom byl tak zatraceně dobrý? Což samozřejmě není důvod, ale sluší se to říct. Jinak je Apokalypsa především dílem, jež díky své vizuální opulenci a emocím na samém prahu únosnosti rozechvívá každý smysl a pór divákova těla. A to nedokázal ani Kmotr.
16. Amélie z Montmartru (2001, Jean-Pierre Jeunet)
Co: Během času nedotčená pohádka pro všechny snílky a nenapravitelné romantiky. Chytrá, vtipná a ani trochu kýčovitá, protože korigovaná jeunetovským smyslem pro absolutní surreálno. A taky asi nejoriginálnější průvodce pro ty, kdo se chtějí zamilovat do Paříže; i když kavárna U dvou mlýnů je dnes plná čínských turistů a majitel obchůdku, kam chodila Amélie laskat artyčoky, přesedlal raději na pečení baget.
Proč: Tisíc a jeden důvodů: Audrey Tautou. Soundtrack Yanna Tiersena (který se od té doby všichni marně snaží napodobit). Příběh poskládaný z milionů neokoukatelných detailů a nápadů (Jeunet ostatně kdesi prozradil, že svůj film postavil z postřehů rozepsaných na nesčetné papírky a útržky). Okouzlující atmosféra města, které patří milencům a bláznům. A hlavně ono nakažlivé odhodlání konat dobro stejně jako Amélie. Šťastně přihlouplý úsměv postihne během Jeunetova filmu naprosto, ale naprosto každého.
17. Sladký život (1960, Federico Fellini)
Co: Co by to bylo za žebříček bez Federika Felliniho, mistra, jenž svým dílem inspiroval nejednu osobnost našeho žebříčku. Obhájit by se dal výběr kteréhokoli titulu z jeho bohaté filmografie, leč Sladký život v ní má přeci jen privilegované postavení jako ten nejúspěšnější, nejcitovanější a nejprovokativnější. Nepodobá se ničemu před ním ani po něm. Ve své době přitom nebyl přijat zdaleka tak nadšeně, jak bychom z dnešního pohledu předpokládali: ironická parafráze společnosti v rozkladu nebyla každému po chuti – protestovala potrefená církev, ale i široká veřejnost a novináři, kolem jejichž profese se příběh točil.
Proč: Mohli bychom jmenovat otřepané atributy filmu jako scéna ve fontáně di Trevi, údajně nejerotičtější v historii kinematografie, nebo jméno fotografa Paparazziho. Nejcennější na Felliniho Sladkém životě je ovšem to, co vypovídá o samotném tvůrci: zdaleka totiž není jen sondou do života rozmazlených vrstev italské společnosti.
18. Big Lebowski (1998, Joel and Ethan Coenovi)
Co: Jeffrey Lebowski známý jako Dude (Jeff Bridges) je prototypem „losera“: líný, zbytný, permanentně mluvící (o ničem) a permanentně pod vlivem. Pak tu máme ještě vznětlivého válečného veterána Waltera (John Goodman), prosťáčka Donnyho (Steve Buscemi) a kuželky. Jinak tu nejde ani tak o to, co, ale kdo a kde – genius loci města andělů je v Big Lebowském nezastupitelný. Stejně jako Bílý medvěd.
Proč: Popravdě – místo Lebowského by tu mohl být skoro každý ze třinácti filmů bratří Coenových (Fargo především!), nicméně “Dude” je taková ikona, že jaksi nešlo odolat. Takže proč… Protože Jeff Bridges. A protože přese všechnu srandu tu jde o víc, než jen o ni. To vysvětluje i fakt, že už přes dvacet let vídáme Lebowského co rok a pořád pro něj máme slabost.
19. Psycho (1960, Alfred Hitchcock)
Co: Adaptace krátké novely Roberta Blocha, vycházející ze skutečných událostí. Kromě práv ke knize skoupil Alfred Hitchcock také velkou část dostupných výtisků, aby nikdo nezjistil, jaký má jeho film konec - do poslední chvíle ho prý neznali dokonce ani štáb a herci.
Proč: Vybrat od Hitchocka jeden jediný nejlepší film vyžaduje velkou dávku sebezapření, nicméně zde alespoň formální důvody, proč Psycho. 1. Přepsalo dějiny hororu: poprvé ukázalo vraha “mezi námi” – tedy nikoli už nadpřirozené monstrum, ale chlapíka, navíc sympatického a hezkého, jenž může být klidně vaším sousedem. 2) Jedna z nejvíce analyzovaných sekvencí v historii filmu, vražda ve sprchovém koutě, utkvěla většině z nás hlavně díky smyčcům skladatele Bernarda Herrmanna (Hitchock ji mimochodem zamýšlel bez jakéhokoli hudebního doprovodu). 3) Norman Bates v podání Anthonyho Perkinse. Jeho mrazivý klid má v sobě něco z Hannibala a něco z Karla Kopfrkingla (a ti zase mnoho z něj).
20. West Side Story (1961, Jerome Robbins, Robert Wise)
Co: Za více než půlstoletí od premiéry West Side Story vznikl nespočet zajímavějších a nejspíš i revolučnějších muzikálů, přesto se ani u těch nejnovějších neubráníte zjištění, že mnohé z toho, na čem staví, objevili právě Robbins s Wisem. West Side Story byl prvním filmem svého žánru, který vsadil na civilní tón a příběh z všední reality: do té doby se muzikály neobešly bez nákladných vaudevillových choreografií a pohádkových příběhů. 1961 se tak vepsal do dějin jako rok, kdy muzikál objevil život.
Proč: Melodie Leonarda Bernsteina, které dodnes umí zvednout ze židle. Nadčasový příběh osudové shakesperaovské lásky, jíž není přáno (ano, budete plakat!).. Krásná Natalie Woodová a její křehké taneční kreace. Newyorské gangy, pouliční rvačky, Coca Cola, conversky a potažmo i aktuální přistěhovalecké téma aneb “I like to be in America”: některé části filmu zestárly, ale ty ostatní promlouvají současněji než současnost.
Divoká karta aneb co se nevešlo (a mělo by)
Upír Nosferatu (1922), Metropolis (1927), Občan Kane (1941), Casablanca (1942), Sunset Blvd (1950), Zpívání v dešti (1951), Vertigo (1958), Někdo to rád horké (1959), Lawrence z Arábie (1962), Bláznivý Petříček (1965), Persona (1966), 2001: Vesmírná odysea (1968), Čínská čtvrť (1974), Čelisti (1975), Zrcadlo (1975), Rocky (1976), Hvězdné války (1977), Blízká setkání třetího druhu (1977), Annie Hall (1977), Dobyvatelé ztracené archy (1981), Blade Runner (1982), Terminátor (1984), Modrý samet (1986), Jurský park (1993), Fargo (1996), Dobrý Will Hunting (1997), Klub rváčů (1999), Zelená míle (1999), Matrix (1999), Věčný svit neposkvrněné mysli (2004), Zkrocená hora (2005), Temný rytíř (2008), Počátek (2010), Gravitace (2013), Boyhood (2014), Grandhotel Budapešť (2014), Whiplash (2014), Příchozí (2016), Dunkirk (2017).
