Atomový šlendrián a lidé rozkládající se zaživa. Minisérie Černobyl je děsivá svou věcností
Lidé stojí uprostřed noci mezi paneláky v pyžamech a nočních košilích a uchváceně pozorují plameny na obzoru. Mužům, ženám i dětem padá do vlasů popílek. Nebezpečí přece nehrozí, na jaderné elektrárně prý hoří jen střecha. Těžko říct, kolik z těch bezelstných obyvatel ukrajinského města Pripjať bude mít do roka rakovinu. Ale hasiči, kteří v tu chvíli hasí „střechu“, do několika dnů zemřou skoro všichni. Kvůli radioaktivním popáleninám se rozloží zaživa.
Pětidílná minisérie Černobyl z produkce HBO je děsivá svou věcností. Vypráví o katastrofě z 26. dubna 1986 a jejích následcích nejprve minutu po minutě, později den po dni, skrze mnoho postav a úhlů pohledu. Je tu hasič Vasilij, který na místo přijíždí už šest minut po výbuchu reaktoru. Jeho manželka, jež ho drží za ruku až do chvíle, kdy z ní už skoro nic nezbývá. Inženýři snažící se zorientovat v tom, co se vlastně stalo. Jejich nadřízení, bagatelizující neudržitelnou situaci. Dobrovolníci, kteří se obětují a jdou konat nutná opatření do radioaktivní vody, aby zachránili životy miliónům lidí.
Dění propojují tři hlavní figury: vědci Valerij Legasov (Jared Harris) a Uljana Chomjukovová (Emily Watsonová) a vysoce postavený funkcionář Boris Ščerbina (Stellan Skarsgård). Zatímco vědci horečnatě vymýšlejí plány, jak zabránit tomu, aby katastrofa eskalovala, aparátčík dokáže jejich nápady uvést v chod a zároveň kolegy chrání před tlaky z nejvyšších míst.
Právě odkrývání sovětských mechanismů moci a „řešení“ kritických situací je stejně silnou a tragickou linií Černobylu jako scény likvidování havárie a jejího dopadu na obyvatelstvo. V komunistické mašinérii funguje „mechanismus padajícího hovna“, kdy vyšší šarše přesouvají úkoly, zodpovědnost a vinu na nižší a vesele si nad situací myjí ruce, zatímco ti na nejspodnějších příčkách hierarchie s téměř holýma rukama čelí smrtícím paprskům a jsou strkáni do první linie jako na východní frontě. I přes varování vědců se situace tutlá a evakuace oblasti odkládá a Gorbačov má pomalu větší strach z pokažené reputace než z toho, že z elektrárny utíká radioaktivita rychlostí dvě Hirošimy za hodinu. Na pozadí tohoto šlendriánu o to víc vynikají příběhy individuálního hrdinství zdravotních sester nebo horníků kopajících štolu pod tavícím se reaktorem.
Režisér Johan Renck pracoval na seriálech jako Živí mrtví a Perníkový táta, ale jméno si udělal na videoklipech pro Davida Bowieho či Madonnu. Do Černobylu, podkreslovaného přízračnou hudbou Hildur Guðnadóttir a chrčením přetěžovaných dozimetrů, si s sebou z klipové estetiky nebere efektnost, nýbrž efektivitu: nemává kolem sebe rychlými střihy, nýbrž děj kondenzuje do výmluvných záběrů. Šňůra sanitek mířících před nemocnici. Mrtvoly hasičů uložené jak v bábuškách v igelitových pytlích, dřevěných bednách a olověných rakvích, a ještě zalité betonem. Výraz předáka horníků, když pochopí, co ho a jeho chlapy čeká.
Úsporné je i herectví hlavních hereckých představitelů. Ze Skarsgårda jako by autorita čišela sama od sebe, Harris ve tváři zachycuje zoufalství člověka, který ví, že ostatní nechtějí vědět, Watsonová má v jednom oku rozhořčení a v druhém neústupnost. Mezi oběma muži vzájemný respekt přerůstá v cosi jako přátelství. Věrohodně evokované prostředí sovětských 80. let působí stísňujícím dojmem samo o sobě, natož v kontextu černobylských událostí.
U televizního Černobylu se nelze vyhnout asociacím na jinou lidmi (z)působenou ekologickou katastrofu, totiž změny klimatu. Minisérie je však současná i poukazováním na moc dezinformací a zametání faktů pod koberec. Dnes tomu říkáme fake news, ale princip je stejný jako před třiceti lety.
