10 nejlepších romantických komedií všech dob: Umí dojímat i chytře bavit
To spojení mi vždycky přišlo divné: romantická komedie. Přece co je k popukání na lásce – zvláště té bolavé, kterou tolik romantických “komedií” popisuje? Nejlepší kousky našeho žebříčku nicméně dokazují, že dobrá romantická komedie skutečně musí umět dojímat i (chytře!) bavit. A láska bez humoru vlastně taky nevydrží na věky. Tady jsou nejlepší komedie všech dob.
1. Láska nebeská
(Richard Curtis, 2003)
Věřili byste, že v řadě povětšinou amerických žebříčků věnovaných nejlepším romantickým komediím na Lásku nebeskou nenarazíte? Panevropská stálice a hit vánočního programu nejenže jim nevévodí, dokonce v nich často vůbec nefiguruje (prý daň za to, že si utahuje z Američanů a, co hůř, i z jejich prezidenta). Přitom byste jen těžko hledali lepší příklad toho, že i romantika se dá pojmout vtipně, univerzálně a necukrkandlově. Jednak je to přesně ten typ filmu, u nějž se bezděčně uculuje i ten nejzarytější cynik (pánové nepřiznají, ale dámy vědí své), jednak neexistuje člověk, který by se v něm nenašel. Umně pospojované příběhy variují lásku pozdně manželskou i dětskou, rodičovskou i mileneckou, dojemně neohrabanou i vášnivou, hořce nenaplněnou i tu s romantickým “Ano” na konci. Dokonce i něco hořkých životních pravd o životě po lásce a bez ní obsahuje. Nevím, jestli figuruje v osnovách, ale způsob, jakým Láska nebeská dávkuje humor, moudrost a slzy, je tak geniálně jedinečný, že si zaslouží být vyučován na věky.
2. Když Harry potkal Sally
(Rob Reiner, 1989)
A tohle je pro změnu americký favorit, číslo jedna u zámořských diváků i recenzentů. Staví na dvou jistotách: hereckém kouzlu Meg Ryanové, bez níž se v devadesátých letech neobešla takřka žádná hollywoodská romance, a scénáři Nory Ephronové, jež rozuměla osamělým americkým duším jako málokdo (Láska přes internet, Samotář v Seattlu). Zafungoval prototyp rádobyemancipované, a přece tak zranitelné hrdinky, ženské inkarnace něžných richardovských popletů, a také téma jedné z nejvěčnějších lidských otázek, totiž zda může doopravdy existovat přátelství mezi mužem a ženou. Divácký příběh, dokonale odpozorované životní situace a dva sympatičtí krásní mladí lidé s perspektivou na lásku až za hrob, to vše v podmanivých kulisách města, kde nemají milenci na růžích ustláno, ale stejně se nikdy nevzdají.
3. Čtyři svatby a jeden pohřeb
(Mike Newell,1994)
Film, jenž objevil Hugha Granta, respektive nový typ britského romantického hrdiny coby antiteze sebejistých krasavců, před nimiž se ženám podlamují kolena. Roztomile neohrabaný, zadrhávající, s vizáží baseta a sebevědomím hovnivála, a přece nakonec schopný “vyjádřit se” navzdory vrozené rezervovanosti. Doyen žánru Richard Curtis navíc napsal scénář, který nabourává všechny jeho stereotypy: jedna z ústředních postav zemře, hlavní objekt touhy, krásná Američanka Carrie (Andie MacDowellová), si vezme úplně jiného muže, než o kterého tu jde, a místo jedné velké svatby na závěr se konají hned čtyři. Prostě život v celé své (ne)romantické kráse.
4. Amélie z Montmartru
(Jean-Pierre Jeunet, 2001)
Časem nedotčená pohádka pro všechny snílky a nenapravitelné romantiky. Chytrá, vtipná a ani trochu kýčovitá, protože korigovaná jeunetovským smyslem pro absolutní surreálno. A taky asi nejoriginálnější průvodce pro ty, kdo se chtějí zamilovat do Paříže; i když kavárna U dvou mlýnů je dnes plná čínských turistů a majitel obchůdku, kam chodila Amélie laskat artyčoky, přesedlal raději na pečení baget. Hlavní devízy: Audrey Tautou. Soundtrack Yanna Tiersena (který se od té doby všichni marně snaží napodobit). Příběh poskládaný z milionů neokoukatelných detailů a nápadů (Jeunet ostatně kdesi prozradil, že svůj film postavil z postřehů rozepsaných na nesčetné papírky a útržky). Okouzlující atmosféra města, jež patří milencům a bláznům. A hlavně ono nakažlivé odhodlání konat dobro stejně jako Amélie: šťastně přihlouplý úsměv postihne během Jeunetova filmu naprosto, ale naprosto každého.
5. Lepší už to nebude
(James L. Brooks, 1997)
Koho by napadlo, že uvěří romantice, jejímž původcem je v podstatě dost ošklivý a protivný důchodce. A přesto: lovestory Jacka Nicholsona a Helen Huntové má vtip, kouzlo i hloubku zrcadlící životní zkušenosti. Nicholsonův výkon v roli nesnesitelného cholerika, jehož okoralé stařecké srdce obměkčí nejprve srandovní psík a pak (samozřejmě) žena, má na úspěchu Brooksovy komedie více než lví podíl. Kdykoli hrozí kýč, je tu Melvin, aby ho srazil na kolena nějakou přesně mířenou, krutě sarkastickou hláškou či směšným gestem (a že jich v rejstříku má!). Mimochodem na podobnou notu zadrnkal Nicholson ještě o šest let později, v romanci “pro důchodce” (která pro důchodce samo sebou vůbec není) Lepší pozdě nežli později a platí pro ni vlastně skoro totéž.
6. Notting Hill
(Roger Michell, 1999)
Přiznávám: kdykoli se ocitnu v Londýně, zajdu se na ty ikonické modré dveře v Notting Hillu podívat. Taky mě občas při rozhovorech popadne nutkání představit se jako redaktora časopisu Kůň a pes. Kdo zná další legendární kousek Richarda Curtise, autora, jenž by zasloužil svou vlastní “top desítku” romantiky, určitě mě chápe. Moderní verze pohádky o princezně/hollywoodské herečce, jež nepohrdne prostým chasníkem/knihkupcem, je věčná. Curtisův (dů)vtip, za vydatné pomoci herců v čele s Hughem Grantem, Julií Robertsovou a Rhysem Ifansem, dokáže i z toho nejlacinějšího schématu vysoustružit citováníhodný moment: rozlitý džus jako záminka k seznámení, rodinná večeře s celebritou, střet filmového glamouru a středostavovského obyčejna aneb důkaz, že není podstatné co, ale jak. A propos Ifans: spodky, potápěčské brýle a “Znal jsem ve škole dívku jménem Pandora. Její skříňku jsem teda ale nikdy neviděl.“ Hugh Grant promine, ale tohle je hlavně Ifansův film.
7. Deník Bridget Jonesové
(Sharon Maguire, 2001)
Existuje asi tak sto důvodů, proč zrovna Bridget Jonesová patří do zlatého fondu žánru - a nejen proto, že jde o jednu z nejoriginálnějších adaptací klasiky (Pýcha a předsudek). Tak například naučila ženy nestydět se za stahovací kalhotky. Rozlišovat mezi mužem se sobem (hodný) a Danielem Cleaverem (proutník). Obohatila je o zjištění, že nemá cenu dodržovat diety a předsevzetí. A taky že chřest se nikdy nesmí svázat modrým provázkem a věřit na lásku je blbost, ale život stejně stojí za to (zvlášť když máte v záloze muže se sobem). Kdo četl předlohu Helen Fieldingové, ví, že alfou a omegou úspěchu trilogie o třicátnici, jež si po večerech pouští All by Myself, je její filmová představitelka. To Renée Zellwegerová, herečka, jež jako jedna z prvních neváhala pro roli ztloustnout a zošklivět, udělala z Jonesové ikonu. Ženy ji za to dodnes milují.
8. 500 dní se Summer
(Marc Webb, 2009)
Potkají se ve výtahu, zamilují se (nebo si to aspoň myslí), chodí spolu, rozejdou se – jen ne přesně v tomhle pořadí. A právě to činí romantickou komedii Marka Webba výjimečnou: není výmluvnějšího argumentu, než sledovat jednu a tu samou dvojici současně zaláskovanou i zklamanou. I těm nejidyličtějším chvilkám náhle jako by někdo podtrhl židli. Život totiž není hollywoodská romance a sladká příchuť na jazyku často zhořkne. Nezávislý festivalový hit má vynalézavou formu, zákeřně návykový soundtrack a velesympatickou ústřední dvojici. Vlastně svým způsobem přepisuje žánr stejně jako před ním filmy Richarda Curtise či Nory Ephronové. Jestli vám něco utkví, bude to muzikálové číslo Josepha Gordona-Levitta a velké oči Zooey Deschanelové.
9. Pod vlivem úplňku
(Norman Jewison, 1987)
Zase se moc často nevidí, že by tak “nízký” žánr jako romantická komedie dostal Oscary. Filmu podle scénáře Johna Patricka Shanleyho, jinak také držitele Pulitzera, přiřkla vážená Americká filmová akademie dokonce hned tři ceny včetně Oscara pro představitelku hlavní role Cher. Romance o zralém milostném vzplanutí z Brooklynu staví hlavně na chemii mezi ní a Nicolasem Cagem a pak také na mimořádně dobře vykresleném prostředí Malé Itálie, která žije podle vlastních specifických pravidel (a moc dobře a hodně se v ní jí). V neposlední řadě dokonale funguje kombinace životní autenticity a pohádkové atmosféry, jíž se tak rádi a dobrovolně poddáme.
10. Před úsvitem
(Richard Linklater, 1995)
..a taky Před soumrakem a Před půlnocí. Trilogie Richarda Linklatera, přeborníka na zachycení životních pocitů, působí nenápadně a možná už i trochu zestárla, ale ti kdo si ji odžili v tom správném věku, nezapomenou. Nejsilnějším přitom zůstává paradoxně nejméně dokonalý úvodní díl: banální příběh dvojice, jež se potká ve vlaku cestou do Vídně a stráví spolu nejzásadnější, protože nejintenzivnější noc svého života. Má takový náboj, že nás navzdory zralé dospělosti opětovně přepadne chuť okamžitě běžet na nádraží a koupit si tam lístek bez zpáteční jízdy. Většina z nás pravda skončí u toho, že si na Spotify najde klíčový song Living Life a zplna hrdla si ho zazpívá, ale nešť. Living living living living… Life!
