Forman vs. Forman: Divoký, statečný a neohrožený dokument Třeštíkové a Hejny má premiéru v Cannes
Dojemný. Pregnantně zpracovaný. S unikátními záběry. Takový je 78-minutový dokument Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny FORMAN VS. FORMAN, na kterém začali tvůrci pracovat půl roku před režisérovou smrtí. Prestižní světovou premiéru má na festivalu v Cannes v sekci Cannes Classics v sobotu 18. května.
Snímek, srozumitelný pro zahraniční publikum a důležitý pro to naše, rámuje charismatický Miloš Forman v teplákách. Na začátku i na konci běhá po louce a vypráví, proč nikdy nechtěl sám sebe analyzovat, hrabat se ve vlastních pocitech: „Baví mě to, co dělám, rád vyprávím příběhy, ale proč to dělám, to fakt nevím,“ zazní na úvod.
Film, a v tom je jeho síla, na tohle možná až „psychoanalytické“ téma reaguje prostřednictvím pracovních i osobních promluv titulního hrdiny. Srozumitelně, zábavně. Formální čistotu pak kongeniálně doplňují jen spojovací texty, napsané přímo pro životopisné účely dokumentu. Tyto krátké monology navíc dodržují Formanův reálný, jednoduchý a zároveň hluboký styl vyjadřování - v češtině je namluvil režisérův syn, herec, divadelník a loutkář Petr Forman.
Helena Třeštíková, umělkyně skoro o generaci mladší než Miloš Forman a vyrůstající pod silným vlivem jeho prvních filmových opusů, si ve spojení s režisérem Jakubem Hejnou udržuje nad tématem mladistvý nadhled a vedle umělecké výpovědi zdůrazňuje, což je osvěžující, i dobrodružnost Formanovy povahy. Takový, jak jej v dokumentu vidíme, byl. Tak opravdu žil.
„Dopis jsem dostal. Mnoho pozdravů.“
Životní střípky jsou tu stavěny do absurdních kontrastů. Děje se tak už od začátku, když Miloš Forman v rodné Čáslavi ukazuje tamní kino a popisuje svou první, úsměvnou návštěvu filmového představení (němé Prodané nevěsty) v šesti letech, při které se rozhodl, že bude filmařem. Po ní následuje vzpomínka, jak chodil s maminkou každý den celé tři měsíce k vlaku „čekat na tatínka“, jenž byl v té době už v koncentračním táboře (otec zahynul v Buchenwaldu, matka byla později odvezena do Osvětimi, později je v dokumentu nenásilně uveden i fakt, že režisérovým otcem byl jiný muž).
Kufr, který pak s osiřelým klukem putuje po různých destinacích „35 let“, tudíž není ve filmu jen pomyslnou rekvizitou, ale spojovacím motivem pro hledání domova na různých kontinentech.
Je to divoký, statečný a neohrožený cestopis: jeho záběry nás vedou z Čáslavi přes vynikající internátní školu v Poděbradech, kde třetinu studentů tvoří váleční sirotci, třetinu děti prominentních komunistů a třetinu děti kapitalistů (jedním z nich je Václav Havel), první zkoušky na pražskou DAMU (režiséra v roce 1949 nepřijali, protože mu režisér Jiří Frejka zadal, aby předvedl „boj za světový mír“), formativní studia na FAMU, samozřejmě záběry z prvních filmů (Konkurs, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky), narození dvojčat Petra a Matěje… V mluveném „spojováku“ Petra Formana se pak mihne právě i zmínka o umělcově skutečném otci a pohlednici z Jižní Ameriky, kam Miloš Forman v 60. letech zasílá dopis, že by se s ním rád někdy setkal. Na pohledu od otce stojí: „Dopis jsem dostal. Mnoho pozdravů.“
Později zažijeme i revoluční rok 1968 na festivalu v Cannes, kdy těsně před premiérou filmu Hoří, má panenko ruší Miloš Forman promítání svého filmu - ze solidarity ke studentským bouřím. Pak už je tu srpen 1968, takže improvizovaným domovem se na chvíli musí stát Paříž… Podíváme se taky do kultovního newyorského Hotelu Chelsea, kde ještě ne etablovaný americký režisér sleduje sám na Štědrý den plápolání krbu v televizi, je tu i jeho byt v New Yorku a konečně farma v Connecticutu, která pak zůstane jeho pevnou kotvou až do smrti. Silně dokreslující jsou v ní mimochodem záběry manželky Martiny a zhruba čtyřletých dvojčat Jima a Andyho, když s otcem na prahu 21. století – doma na gauči – rozprávějí o napínavých dětských filmech.
„Řekni mi, jak bys to točil?“
I diváky, kteří Formanovy filmy i úspěchy znají detailně a například záběry z předávání Oscarů považují za samozřejmou úlitbu zahraničnímu publiku, překvapí komplexní výklad Formanovy tvorby a jejích inspiračních zdrojů. Táhne se od důležitých vzpomínek na generaci Československé nové vlny („Spojoval nás společný nepřítel.“), přes popis zdlouhavého procesu schvalování scénářů na Barrandově až po katarzní vyvrcholení, kdy od amerických producentů Saula Zaentze a Michaela Douglase získává Miloš Forman souhlas k natáčení svého Přeletu nad kukaččím hnízdem právě proto, jak poučeně a suverénně je schopen vysvětlit a obhájit svoji tvůrčí vizi. Potvrzuje to i Michael Douglas, jedna z mála celebrit, která ve filmu mluví. Sám Forman k tomu pak dodává, že to bylo právě jeho „vychování Evropana“, díky kterému byl na otázky typu „Řekni mi, jak bys to dělal?“ zvyklý.
Forman vs. Forman zkrátka vypráví Formanův příběh chronologicky, srozumitelně, a navíc místy velmi vtipně a dojemně. Je sestříhaný z archivních fotografií, dobových záběrů, ukázek a českých, anglických i francouzských rozhovorů, z nichž mnohé ještě nebyly v České republice nikdy k vidění; kdesi zastrčený, unikátní materiál pak objevili švédští kolegové ve svém dobovém filmovém týdeníku a poslali jej tvůrcům do Prahy. Díky tomu ve snímku slyšíme i zásadní rozhovor s Formanem v plavkách z Cannes roku 1968, kdy mluví o svobodě a Pražském jaru.
Dokument vznikl v česko-francouzské koprodukci společností Negativ (Kateřina Černá), Alegria, České televize (Alena Müllerová) a ARTE. V ČR ho uvidíte zřejmě začátkem léta.
