I Breivikův masakr je téma na seriál, říká Ivar Køhn. Začíná festival Serial Killer s fokusem na Norsko
Je to s ním jako s každým, kdo má rád svoji práci: když o ní začne mluvit, hned se rozzáří. Ivar Køhn, šéfdramaturg norské veřejnoprávní televize NRK, která patří mezi nejúspěšnější v Evropě, je úvodním spíkrem sekce Industry Days brněnského festivalu Serial Killer. Ve středu 25. září popíše v přednášce důvody mezinárodního úspěchu norské televizní tvorby v poslední dekádě; úplně nové i starší seriály Dvojče, Exit, Magnus, Lilyhammer, Seveřané, Stanice Valkyrie, Šťastná to země uvidíme tenhle týden v Brně a pak i jinde. S Ivarem Køhnem se ale bavíme i o nové sérii televize NRK 22. července, o masakru 77 mladých Norů fanatickým radikálem Andersem Breivikem v roce 2011.
Jak nápad na šestidílnou televizní sérii o Breivikovi vznikl?
Pro nás je především důležité vyprávět příběhy o nás, o Norech. Snažíme se dívat se na naše národní témata z vnitřku země, prostřednictvím našich tvůrců. Říkáme tomu „go local“. I příběh o Breivikovi musejí vyprávět Norové, je to naše národní story, jakkoli bolavá a nepříjemná. O stejném tématu už existují dva zánovní filmy, ale oba zpracovali mezinárodní filmaři, takže se někdo jiný dívá na nás a interpretuje naše dějiny. To je fajn, ale musíme to dělat i my sami.
Z minisérie televize NRK o událostech 22. července 2011 uvidíme v Brně jen ukázku; světová premiéra se chystá na začátek roku 2020. Jak dlouho projekt, pod kterým jste podepsán i jako výkonný producent, vznikal?
Začalo to před pěti lety, kdy za námi do televize přišli Sara Johnsenová a Pål Sletaune, zkušená režisérsko-scenáristická dvojice. Řekli nám, že by rádi napsali a natočili minisérii o tom, jak na Breivikv útok reagovali obyčejní lidé, kteří se k tomu náhodou nachomýtli. Policisté, doktoři, lékaři, učitelé, žurnalisté – ti, kteří se s 22. červencem přímo potkali. „Nezajímá nás ani úhel pohledu teroristy, ani obětí,“ řekli mi. „Chceme vyprávět o společnosti.“ Neměli celkem nic hotového, byla to jen vize, napsaná na jedinou stránku. Bylo dost brzy po tragédii, jen tři roky. Ale pak mi došlo, že bude lepší začít na tématu pracovat spíš dříve než později, když už by se na celou věc zapomnělo. Scénáře vznikaly tři roky, přidali se další dva novináři a základem se staly dlouhé rozhovory s lékaři, právníky, psychology, policisty a dalšími přímými účastníky tragédie. Pak se rok natáčelo, sto dvacet natáčecích dní.
Je tohle příklad vašeho záměru „local is the new global“, kdy se lokální téma líbí mezinárodnímu publiku?
Když vyvíjíme nové formáty, snažíme se nepřemýšlet o mezinárodním trhu. Je ale pravda, že teroristický útok podobného typu otevírá hodně obecných otázek: Co jsme mohli udělat, abychom masakru předešli? Kde společnost selhala? Hrála tu roli špatná výchova, selhala rodina? Taková věc nastartuje národní trauma a my si ho touhle sérii alespoň částečně řešíme – to je důležitý úkol veřejnoprávní televize. Každý Nor má dnes svůj příběh „Co jsem dělal 22. července 2011“ – často si o tom vyprávíme, když se sejdeme pohromadě. Nejdříve jsme chtěli, aby měl každý jednotlivý díl jednoho hrdinu, ale nemohli jsme vyprávět šest smutných příběhů za sebou, to by nikdo nevydržel. Ta minisérie je zajímavá v tom, že míchá osudy de facto fiktivních postav s historickými záběry roku 2011. Je to hodně rozdílný, mnohem autentičtější pocit, než když se díváte na dokument. První díl tedy začíná ještě před tragédií, poslední končí soudem s útočníkem.
Viděl jste dvoudílný film České televize Metanol o české metanolové aféře z roku 2012, který je koncipovaný podobně?
Neviděl, ale slyšel jsem o něm.
Řeknu vám, o čem bych ráda viděla původní norský seriál. O instituci Barnevernet, která zajišťuje sociálně-právní ochranu nezletilých dětí. Případ odebraných bratrů Michalákových se tady v Čechách řešil několik let, vyvolává spousty otázek.
Máte pravdu, my na Barnevernet díváme v Norsku trošku jinak než lidé zvnějšku. Tohle téma se částečně řeší v části jednoho dílu 22. července a je důležité o něm mluvit. Diskutujeme teď o příbězích lidí z Polska. Ale nemám k tomu bohužel žádné scénáře, takže to nemůžeme natáčet. Nenabádáme tvůrce, aby se zhostili nějakého tématu, nejsme organizátoři scénářů: potřeba něco napsat musí vzniknout přímo od scenáristů.
Co máte v Norsku nového, co na festivalu v Brně neuvidíme?
Úspěšný je seriál Home Grown, smyšlený příběh první ženské trenérky mužského týmu fotbalové Premier League a překážky, kterým ta žena čelí jako fotbalový trenér, ale taky jako svobodná matka. Je to myslím povedený formát, současné téma, které otevírá hodně ženských otázek, ale není to klišé.
Je těžké v tak bohaté, šťastné a bezproblémové zemí, jakou je Norsko, najít kontroverzní témata pro současná televizní dramata? Aby se navíc líbila i jinde na světě a nebyly to jen detektivky?
Pár dalších máme. Zajímavá je otázka, jak moc jsme nebo nejsme sledovaní elektronickými přístroji, které vlastníme a používáme. Norsko je hodně digitalizovaná země, tam neschováte nic. Otázka zní: Je to dobře, nebo špatně? Další zajímavé téma je, jak se vyrovnat se smrtí v naší moderní společnosti, která o smrti nemluví a strašně se jí bojí. Zajímají nás taky mladí a děti; přemýšlíme, kde a jak se s nimi v televizní tvorbě potkat.
Díky vám byla norská NRK první evropskou televizí, která koprodukovala s tehdy ještě neznámým Netflixem. Šlo o seriál Lilyhammer – taky bude v Brně.
Když jsem před šesti lety poprvé uslyšel slovo Netflix, říkal jsem si: „Co to je za společnost? Prodávají dévédéčka v Americe…“ Lilyhammer byla jejich první evropská koprodukce, udělali tehdy akvizici první řady. S Netflixem od té doby spolupracujeme, ale ne za každou cenu. Raději bychom spolupracovali s jinými veřejnoprávními televizemi, rozhodně radši než s mezinárodními online platformami. Potřebujeme si udržet unikátnost a relevantnost naší pracně vybudované značky dobrých norských dramat. Je důležité mít hodně peněz, ale stejně důležité je pracovat lokálně, soustředit se na scénáře a pracovat v kvalitním týmu.
Jak se stane, že si nějaká země řekne „vyhrajeme Emmy“ a opravdu tuhle nejdůležitější světovou televizní cenu vyhraje?
Před patnácti lety zaostávala norská televizní tvorba za švédskou a dánskou, což nás štvalo, protože jsme země podobné velikosti. Tak jsme se rozhodli, že to musím změnit. I Dánové předtím udělali nějaká opatření, bylo mi jasné, že přemýšlejí jinak. Přešli z historizujícího, teatrálního stylu do více amerického typu vyprávění. Postavili autora do centra dění a snažili se naslouchat jeho vizi. No a fakt, že jsme přemýšleli o téhle americké ceně, nám zvýšil ambice a potenciál. Protože jsme malá země, konkurovat Spojeným státům nejde. Využili jsme toho, na co si malé země obvykle stěžují: že se všichni známe. Místo abychom šli proti sobě, začali jsme spolupracovat – lidé z komerčních i veřejnoprávních televizí, lidé ze všech možných filmových produkcí. Konkurence se musela změnit ve spolupráci.
Měli jste kvůli tomu nějakou speciální schůzi, nebo jak se taková věc dělá?
Ano, přesně tak. V prosinci 2004 jsme měli všichni dohromady velkou schůzi. Rozšířili jsme drama do mnoha různých stran, každý má u nás otevřené dveře, kdokoli má nápad. Za nejzásadnější považuju diverzitu myšlenek. Pozvali jsme i Dány a slavnostně jsme oznámili, že v roce 2007 vyhrajeme Emmy.
Proč zrovna Dány?
Potřebovali jsme se učit od lepších! Cenu Emmy jsme sice v roce 2007 nevyhráli, ale nastartovalo to jiný způsob uvažování i úzkou spolupráci mezi filmaři a televizními tvůrci. Od té doby se na podobné schůzi potkáváme každý rok, snažíme se nebýt uzavření, vzájemně si přihráváme projekty. Když něco funguje v komerční sféře, bude to fungovat i ve veřejnoprávní a naopak - to už máme potvrzeno. Já jsem se zpátky do norské NRK vrátil z filmového světa akorát včas, v roce 2013. O dva roky později, v roce 2015, vyhrála Anneke von der Lippe Emmy pro nejlepší herečku v krimi Eyewitness (Očitý svědek) a v roce 2017 mezinárodní Emmy za druhou řadu seriálu Mamon. Takže jsem byl při tom.
Byl jste přímo na scéně, když se Emmy přebírala?
Ano, stál jsem tam a zažil tudíž nefalšovaný, dramatický oblouk: v roce 2007 se nám média tak trochu posmívala, že jsme nic nevyhráli, i když jsme se předtím kasali, že se nám to podaří. O deset let později nás i norští novináři museli chtě nechtě pochválit.
