Zrádci: Festival Serial Killer uvede vizuálně výjimečnou sérii o česko-vietnamském o obchodu s pervitinem
Když něco natočí Viktor Tauš, mluví se o tom. Platí to už od jeho prvotiny Kanárek, v níž se vyrovnával s vlastní drogovou zkušeností. Platilo to před čtyřmi lety, kdy na velké plátno dramatem Klauni vrátil duo Kaiser–Lábus a nechal ho hrát bez přístupu k humoru. A platí to především poslední roky, kdy díky němu v televizi nevídáme pouze unifikované městské kriminálky s poirotovským finále. Minisérie jako Modré stíny nebo Vodník dělají z Tauše asi nejzajímavějšího tvůrce na domácím televizním hřišti. Hodně očekávaní jsou i Zrádci, minisérie z prostředí česko- -vietnamského obchodu s pervitinem, jejíž první epizodu uvede Serial Killer. A zdaleka ne jen proto, že se Tauš po letech vrací ke „svému“ tématu.
V našem prostředí nebývalo zvykem, aby televizní detektivka tak výrazně pečovala o obraz. Vy jste to změnil. Prosazovalo se vám to těžko?
Režii – a je jedno, zda filmovou, či televizní – jsem vždycky vnímal jako umění interpretace textu obrazem. Vizualita tedy v mém případě není samoúčelem, vychází z příběhu a mého naturelu. Na televizní vyprávění se dlouho nahlíželo přezíravě, a protože tento postoj u mnohých přetrvává, mohou mít vizualitu mylně za manýru. Je těžké tomu čelit, já ale televizi miluju a přistupuju k ní s poctivostí a vážností odpovídající té lásce. Samozřejmě že jsem si kvůli tomu prošel konflikty, ale když se lidé hádají, znamená to, že jim na věci záleží. Česká televize mi byla oporou.
Čím vás televize zlákala?
Minisérie do audiovizuálního prostředí přinesly strukturu románu, zatímco film odpovídá spíš povídce nebo novele. Takže jako asi každého tvůrce hlavně možností skutečně se zabývat postavami. Věnovat jim tolik prostoru, kolik zasluhují, sledovat vývoj, důsledky, kontext.
Zahraniční režiséři často argumentují i větší tvůrčí svobodou v televizním prostředí.
Mám za to, že svoboda souvisí spíš s vnitřním stavem tvůrce, do největších nesvobod se vrháme my sami. Svazují nás naše vlastní vzory, strachy z přijetí a odmítnutí, představy o sobě samých. S vnější nesvobodou, nebo dokonce cenzurou jsem se v České televizi nikdy nesetkal.
Jak jste se dostal k tématu Zrádců?
Na počátku byl tenký manuskript od Jiřího Vacka, zakladatele Národní protidrogové centrály a autora knihy Nelegál. Ta se zabývala vznikem centrály a česko-německou spojkou obchodu s pervitinem. Jedním z témat knihy bylo rekrutování uživatelů, respektive dealerů drog, do řad vyšetřovatelů. Zaujal mě příběh dvacetiletého chlapce, po němž šla mafie i policie. A napadl mě jediný scenárista: Miro Šifra.
Proč právě on?
Má dar psát velmi mladým, současným televizním jazykem. A je to, jak říká Petr Jarchovský, scenárista archeolog: umí se vnořit do světa, o němž píše. Ze zmíněné prapůvodní inspirace ve výsledku mnoho nezbylo, realita obchodu s drogami je dnes jiná než dřív. Vždyť já už bych si to dnes neuměl ani koupit!
V čem je největší rozdíl?
Víc než 70 % trhu ovládá vietnamská mafie. Žádné osobní vazby, dnes se nakupuje přes takzvaný darknet. Najdete na něm obchody, které vypadají jako standardní e-shop, včetně toho, že máte na výběr ze široké palety modelů, obalů či velikosti balení. Domů vám to přijde poštou: doručovatelé nemají potuchy, co se v těch balíčcích s ponožkami skrývá za poklady. Obchod funguje na principu letadla. Jednotlivé skupiny se navzájem neznají, a je tedy téměř nemožné rozbít naráz celou síť. Proto tolik obdivuju detektivy, kteří se mu věnují, jsou to pro mě novodobí rytíři.
Proč?
V jejich světě neexistuje oběť. Zdánlivě tedy nikomu nepomohou, nedočkají se vnější satisfakce. Když chytnete vraha nebo zloděje, minimálně je to satisfakce pro pozůstalé a poškozené. Když rozbijete obchod s drogami, jsou na vás akorát všichni naštvaní: Výrobci drog je chtějí vyrábět, dealeři prodávat a narkomani užívat. Je to de facto šťastný, uzavřený kruh, který policie narušuje. Detektivové Národní protidrogové centrály se tak opírají o víru v dobro, spravedlnost a čest, ve společnost. Pravidelně například slouží mše za oběti z řad vlastních i z řad narkomanů.
Proč jste se vrátil k tématu drog?
Zrádci nevyprávějí o drogách. O těch byl můj první film Kanárek, ve němž jsem řekl vše, co k tomuto tématu říct umím. Pokud se Zrádci tématu drog nějak dotýkají, tak skrze analýzu jejich derivátních účinků – studují povahu policistů, kteří proti nim bojují, a povahu lidí, kteří drogy prodávají a nedokážou skrze filozofii nabídky a poptávky vidět kontext svých činů.
Musí být pro vás zvláštní ty dvě zkušenosti, 90. léta a dnešek, srovnávat.
Ano. Ale ne ve smyslu té primární zkušenosti. Fascinuje mě kontext, proměněný obraz společnosti. Zabýváme se konfliktem tradicionalistické kultury a té nové, kterou pro sebe nazývám kulturou start-upu. Každá postava ve Zrádcích v nějakém smyslu reflektuje právě tohle téma.
Když se vrátíme k žánru minisérie: budou film a televize schopny koexistovat, nebo se postupně sloučí?
Pro mě je film v jistém smyslu archaické médium. Do kina ho má dnes smysl dělat jen ve čtyřech žánrech: čistý horor a komedie, protože šok a gag je ještě pořád krásnější zažívat společně. Potom výpravy do jiných světů –tedy novodobé báje v podobě filmů o superhrdinech. A takzvaný art house, díla vyprávějící ryze filmovou poetikou s minimem dialogů. Venku zažívá rozkvět, u nás musíme počkat alespoň jednu generaci, protože nejdříve je třeba vybudovat kvalitní zázemí – síť jednosálových kin, kam lidi budou chodit za uměleckým zážitkem a sdílet ho tváří v tvář, u večeře nebo skleničky ve stejném prostoru.
Kdyby vám zbyla „pouze“ televize, co by vám z filmu nejvíc chybělo?
Možnost ukázat dějový zvrat nebo pointu pouze obrazem.
Třeba i to dokážete televizní diváky naučit. Na roztřesenou kameru v detektivce taky určitě zvyklí nebyli.
Žijeme v požehnaném období, kabelové televize mnohé redefinovaly. Poprvé v historii kinematografie je pro diváky důležitější autenticita než jazyk, kterým promlouvá. Svět se otevřel lokálním hercům a lokálnímu obsahu a nesmírně ho to obohatilo. Vezměte si slavný severský fenomén – Skandinávci vlastně žánru detektivky nedali nic nového ve smyslu spektáklu nebo formy. Vyživili ho zevnitř. Jejich filmy nebo série jsou zprávou o stavu světa, v němž se odehrávají. Geniální. Pravda nepotřebuje „americký“ rozpočet, hvězdu ani angličtinu.
Před lety jste přesunul zájem do zahraničí a vrhl jste se na evropské koprodukce. Proč?
Na škole jsme s pedagogy Olgou Sommerovou nebo Janem Špátou snili o dostupnější technice. Věřili jsme, že s jejím nástupem už nepůjde o peníze, ale jen o talent. Stal se přesný opak. Talenty se ztrácejí mezi diletanty, video potácejícího se batolete je populárnější než nový film amerického režiséra Martina Scorseseho. I proto se dnes zájem přenesl k televizi – film totiž může skutečně natočit kdokoliv, ale ne každý dostane práci v televizi. Se sousledným poklesem diváckého zájmu o film zmizeli i velcí producenti a nám „pozůstalým“ nezbylo než za své filmy převzít odpovědnost a vyrábět si je sami. Evropská koprodukce může být jednou z cest. A kvalitní televizní obsah další.
