Chilsko-české drama Hra je zatuhlé v minulosti, ale vyplatí se ho vidět kvůli hercům Mádlovi a Šoposké
Český projekt chilského scenáristy a režiséra Alejandra Fernándeze Almendrase sází všechno na klasiku: odpichuje se od klasické divadelní hry Faidra, stojí na klasickém půdorysu milostného trojúhelníku, je doprovázený klasickou hudbou, má klasický obrazový formát 3:4... Pocta starým a ověřeným postupům se ale jaksi zapomíná vztáhnout k přítomnosti. Nejsvěžejší jsou tu herecké výkony, přičemž pro Jiřího Mádla jde o návrat v celovečerním filmu po dlouhých (téměř) čtyřech letech od Renčovy Lídy Baarové.
Jiří Mádl hraje Petra Čapka – mladého a ambiciózního divadelního režiséra, který na oblastní scéně (konkrétně v Kladně) nacvičuje Faidru. Hru inspirovanou Euripidem a Racinem aktualizuje do současnosti: kritizuje v ní politickou korupci v polistopadové demokracii. To se pochopitelně nelíbí „potrefeným“ městským zastupitelům, kteří proto chtějí divadlu ořezat rozpočet. A aby si to Petr udělal ještě těžší, začne podléhat půvabům herečky Karolíny (Elizaveta Maximová), přestože má doma manželku Kateřinu (Marika Šoposká) a několikaměsíčního syna. Název filmu je tedy mnohoznačný: jde o inscenaci hry, zahrávání si s (politickým) ohněm i o milostné hrátky.
Almendras, který v domovském Chile natáčel hlavně politické a sociálně-kritické snímky (Vůbec nic se nestalo, Zabít člověka), chtěl podle svých slov prostřednictvím Hry blíže poznat prostředí a kulturu své české manželky a zároveň vzdát poctu filmům československé nové vlny. Té se však nejvíce blíží jen černobílým obrazem; s jejich svěžestí, drzostí a novátorstvím se zdálky míjí. Dialogy šustí papírem, motivace postav je nevěrohodná, ale vývoj děje přitom předvídatelný.
Největší výhrou je právě Mádl. Přestože by jeden v roli Petra čekal agresivnější, machističtější typ, herec zajímavě pracuje se svou poněkud klučičí image a věrohodně zvládá polohu umanutého umělce, frustrovaného manžela i zamilovaného mladíka. Daleko menší prostor má Marika Šoposká v roli manželky Kateřiny, ale společné scény s Mádlem si krade pro sebe a jako Petrův protiklad – vyrovnaná, usebraná, rozhodná žena – je naprosto suverénní. Elizaveta Maximová se sice snaží, seč může, ale postava hysterické herečky trpící divokými změnami nálad se prostě se ctí uhrát nedala.
Doprostřed děje vložil Almendras poměrně explicitní scény Petrova a Karolínina milostného sblížení, které se však se zbytkem filmu naprosto tlučou. Erotické jsou jen minimálně: i kvůli sterilnímu snímání režisérova častého kameramana Intiho Brionese připomínají podivný aerobik na černobílé televizi z 80. let. Jakékoliv vzrušení předem zabíjí i burácející klasická hudba.
Ušlechtile nudná kamera a Šostakovič a spol. nasazovaní bez vztahu k ději, nebo dokonce proti němu film provázejí průběžně. Briones sice těží maximum z prostor kladenského divadla i z městských exteriérů, ale při dialozích – a z těch sestává většina snímku – se evidentně trápí. Černobílé spektrum a formát 3:4 navíc působí samoúčelně.
Kdyby se Hra víc věnovala zákulisnímu dění v divadle, které je zachycené s velkým vhledem, a míň se nimrala v duších ústředního tria, dokázala by být životnější a napínavější. Když se film v samotném závěru odhodlá k určité dějové razanci a dopřeje divákům i nosný otevřený konec, je už pozdě. Na skládání poct klasikům je oproti tomu času vždycky dost a Almendras s tím mohl počkat na pozdější část své kariéry. Zatím má rozhodně na víc než na unylé holdy.
