Bez vědomí a bez růžových brýlí: Thriller, který je rafinovaně temným sestupem k listopadovému „bodu nula“
Zatímco masy lidí cinkaly klíči v revoluční euforii a těšily se na svobodu a demokracii, za jejich zády – a bez jejich vědomí – se už dávno odehrávala složitá zpravodajská hra o rozložení sil v dalším režimu. Strhující šestidílné špionážní drama Ivana Zachariáše Bez vědomí z produkce HBO Europe se za sametovou revolucí ohlíží originálně, s nebývalou skepsí a s vypravěčským drajvem, který napíná divácké nervy jako struny a je vždy o krok před publikem.
Do Bez vědomí se nesestupuje snadno a možná až dva díly trvá, než se jeden ve složité síti dějů a postav zorientuje. A ani poté nejde o žádnou přímočaře napínavou podívanou, během níž si stačí jen odškrtávat indicie vedoucí k finálnímu odhalení v duchu „kdo to všechno spískal“. K nesmírně ambicióznímu projektu tuzemské pobočky HBO patří i to, že divák nedostane nic zadarmo – a často se mu jeho pracně vytvořené hypotézy dokonce rozsypou pod rukama.
Příběh začíná u Marie, profesionální houslistky, která se po dvanáctileté emigraci vrací z Londýna do Prahy s manželem Viktorem. Oba pocházejí z disidentského prostředí. Je podzim 1989, východní blok se rozpadá a blíží se historická změna, ale manželský pár zřejmě dorazil domů fatálně brzy: brzo po příjezdu Viktor za dramatických okolností mizí a zoufalá Marie se ocitá téměř sama v zemi, které už nerozumí a kde nemůže téměř nikomu důvěřovat.
Viktorovo zmizení je ale jen škraloupem na povrchu jezera kalné vody. Proč od případu dává ruce pryč policie, proč se o něj tak zajímá bývalý kriminalista Berg a proč ho od toho tolik odrazuje jeho vyhořelý nadřízený, estébák Vlach? Co mají s celou věcí společného další tajné služby? Za jakých okolností vlastně Marie s Viktorem emigrovali? A sahá tahle pavučina ještě hlouběji do minulosti?
Bez vědomí je prvním (!) realizovaným scénářem Ondřeje Gabriela, který na ploše šesti hodin rozpoutává strhující honičku za informacemi. Většina postav něco tají před ostatními i před divákem, který si tak stejně jako figury příběhu musí skládat celý obraz z titěrných střípků. Rafinované dávkování indicií vyžaduje maximální pozornost, ale o to větším požitkem je, když další část mozaiky zapadne dohromady.
Bez vědomí je prostoupeno temnou, paranoidní a klaustrofobickou atmosférou, která dráždivě kontrastuje s optimismem, jaký si s listopadovým převratem obvykle spojujeme. Kameraman Jan Velický zkušeně používá postupy špionážních thrillerů ze 70. a 80. let jako Tři dny Kondora nebo Rozhovor.
Filmový architekt Jan Vlasák evokuje výzor doby otřískané čtyřiceti lety reálného socialismu: skvěle využívá pražské exteriéry (hodně brutalismu, Holešovic a odcizených úřednických budov) a ve stísněných interiérech bytů vytváří pocit uniformity a nedostatkovosti, podpořený záměrně nevzhlednými kostýmy od Simony Rybákové. A v šedivých ulicích je vždycky někdo, kdo se dívá a kdo možná ví...
Postavy příběhu nabízejí vděčné příležitosti hercům obsazeným často jinak, než jsme zvyklí. Jindy zářivá Táňa Pauhofová je v roli Marie bolestně schoulená do sebe, křičící očima a vydaná na pospas všemu a všem. Lenka Vlasáková coby její sestra Hanka po desítkách let ústrků ze strany režimu splývá s lhostejným prostředím jako poloprůsvitná skořápka člověka.
Zajímavou polaritu nabízejí Angličanka Hattie Morahan a Čechokanaďan David Nykl v roli pracovníků britské ambasády. Martin Hofmann jako Berg má po poněkud karikujících figurkách v seriálu Most! nebo Teroristce konečně plnokrevnou, vícerozměrnou postavu. Obrovským objevem je Kristýna Podzimková coby Vlachova zpočátku bezstarostná sekretářka. A naprosto fantasický je Jan Vlasák, jehož Vlach se potácí mezi nechutí z práce a bolestí nad umírající manželkou. Všechny postavy jsou něčím semleté, naštíplé nebo vykřivené, žádná nepřináší jednoduché sympatie nebo vysvobození.
Všechny složky drží pevně v rukou režisér Ivan Zachariáš, který pro HBO spolurežíroval už podobně neoptimistickou minisérii Pustina. V Bez vědomí opřen o scénář kličkuje a klame tělem, využívá šokující zvraty, v některých mometech (Mariina cesta vlakem!) je čistě thrillerový a jindy naopak odbíhá i do tak vzdálených žánrů jako melodrama nebo satira.
Ne všechny peripetie zřejmě stihne divák zachytit, Bez vědomí je místy skutečně náporem na pozornost. Ale tato ambiciózní náročnost na sledování vlastně rezonuje s dějem, který je také přesycen nejistotou a ve kterém nikdo neví úplně všechno. A v další rovině nutí k myšlenkám, nakolik je náš pohled na listopad 1989 vlastně objektivní a pravdivý, a vede ještě výš k úvahám o povaze historické pravdy. Matoucí, nejednoznačné a fascinující Bez vědomí patří k nejoriginálnějším ohlédnutím (slovo „oslavy“ se úplně nehodí za klíčovými událostmi našich moderních dějin.
