Vlastníci: Komedie desetiletí, ve které jde o víc než „jen“ o humor
Je to zfilmovaná divadelní hra. Odehrává se téměř celá v jediné místnosti. A skoro pořád se v ní jen mluví. Přesto je kinematografický debut Jiřího Havelky neuvěřitelně filmový, dynamický a dravý. V obyvatelstvu jednoho činžáku a na půdorysu jedné domovní schůze se dokáže najít celé Česko a lze v něm bolestně nazřít i cestu, jakou jsme (ne)ušli od reálného socialismu ke chmatáckému kapitalismu. Multigenerační obsazení od Terezy Ramby přes Stanislava Majera až po Dagmar Havlovou tomu celému dodává korunu.
Vlastníci, to zní hrdě! Taky že když se mezi ně v závěru schůze zařadí i domovní ňouma Švec v podání Davida Novotného, i přes jiné související tragické zjištění se mu nadšením a pýchou rozšíří oči a on vydechne: „Já jsem vlastník!“ Protože Švec se nikdy o nic nemusel starat. Zato „vlastnice“ Zahrádková (Tereza Ramba), vyčerpaná z toho, jak se jednání pokoušela vést, je v tu dobu zralá na skok z okna. Jedna z rovin Vlastníků spočívá v zoufalém šklebu nad tím, jak těžké to u nás mají ti, kdo chtějí prosadit dobrou věc, zatímco jak snadné je jim při tom házet klacky pod nohy.
Jiří Havelka, pevně spojený s divadelním souborem VOSTO5, se ve scénáři své filmové prvotiny inspiroval vlastními zkušenostmi z domovních schůzí. Ve Vlastnících se mu podařilo naprosto přesně a autenticky zachytit lidské typy, které na chodbách „svých“ domů potkáváme (respektive kterými sami jsme, i když si to nechceme přiznat).
Trefnosti napomáhá perfektní obsazení. Jiří Lábus hraje zapšklého důchodce, který nutnost spravit střechu sabotuje ve stylu „jen přes mou mrtvolu“. Dagmar Havlová výtečně sebeshazujícím způsobem ztvárnila typ „chytré tety“ Horvátové, která své okolí častuje xenofobními poznámkami. Pedantská paní Roubíčková (Klára Melíšková) přesně ví, jak by se co mělo dělat podle regulí, ale reálný svět už ji jaksi nezajímá. Čerstvě nastěhovaní novomanželé Bernáškovi (Jiří Černý, Maria Sawa) nestíhají zírat němým úžasem, do čeho to vlezli. A tak dále.
Z dialogů, které se postupně týkají zápisu prezence, plných mocí, šetření žárovek ve společných prostorách („Choďte potmě!“), sexuálních orientací („Teplouši maj dneska větší práva než lidi!“) a dalších s domem (ne)souvisejících věcí postupně vyvstanou dlouholeté vztahy mezi vlastníky, jejich soukromá i politická minulost a hlavně zoufale provinční vlastnost pokud možno nic neřešit, nic neměnit a nic nekomplikovat.
I přes divadelní strukturu jsou Vlastníci skrznaskrz filmoví, a to díky Havelkově citlivé režii, jemně nuancovanému herectví, dynamickému střídání záběrů napříč jednacím stolem a preciznímu střihu. Všechny prostředky podporují gradaci scénáře k očekávanému výbuchu, ve kterém Tereza Ramba podtrhne snad nejlepší herecký výkon své kariéry.
To hlavní se ale mezitím děje jinde a nenápadněji, za vlídnými a chápavými tvářemi bratří Čermáků (Stanislav Majer a Kryštof Hádek), kteří jsou v tom cirkusu sice také noví, ale umějí v něm chodit daleko lépe než nějací Bernáškovi. Obludná snadnost, s jakou se dramatická schůze nakonec „rozlouskne“, za sebou nechává stejnou pachuť jako zprávy o vytunelovaných miliónech a politických kšeftících. U Havelkových Vlastníků se nedá nesmát nahlas, ale zároveň při nich nelze nezatínat pěsti z frustrace nad tím, jak marné bývá střetnutí dobrých úmyslů s českou bohorovností a vyčůraností.
