Děda Komárek, zmatený student Plha i chalupář Bohouš. Před 25 lety zemřel slavný herec Josef Kemr
„Chčije a chčije.“ Tento povzdech dědy Komárka z filmu Na samotě u lesa, který by se dal použít i během letošní teplé a spíš deštivé zimy, patří mezi nejznámější filmové hlášky Josefa Kemra. Slavný herec, který patřil mezi největší hvězdy československého filmu druhé poloviny 20. století a jenž během svého života na sebe upozornil řadou i poněkud méně obvyklých činů, zemřel přesně před čtvrtstoletím, 15. ledna 1995. Jeho filmografie nabízí nepřeberné množství celovečerních filmů, inscenací či seriálů, v nichž nechal vyniknout svoje herecké mistrovství a které diváky baví dodnes.
Mezi jeho nejslavnější role vedle dědy Komárka nepochybně patří student Plha z Marečku, podejte mi pero, Bohouš Císař ze seriálu Chalupáři, mafián lačnící po šeku ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku, rekreant Vyhlídka ze snímků Dovolená s Andělem nebo Anděl na horách, loupeživý rytíř Kozlík z Markéty Lazarové, ale i slizký a odpudivý inkvizitorův pomocník a písař Ignác z Kladiva na Čarodějnice. Z dalších snímků či seriálů jmenujme F. L. Věk, Cirkus Humberto, Pevnost, Golet v údolí, Starci na chmelu, S čerty nejsou žerty, Šíleně smutná princezna nebo Malostranské humoresky.
Nicméně úplně poprvé před kamerou Josef Kemr stál již v roce 1937 ve snímku Lízin let do nebe a před vypuknutím 2. světové války ještě účinkoval například i v populárních snímcích jako Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše nebo Klapzubova jedenáctka.
Celoživotní spojení s Národním divadlem
Josef Kemr se narodil 20. června 1922 v Praze, jeho otec byl ševcem a matka švadlenou. Otec však mladého Josefa vedl k umění a po něm zdědil nadání hraní na strunné nástroje, což i v pozdějších letech prezentoval v některých snímcích. Dospívající Josef vystudoval Obchodní školu v Praze a v roce 1942 odešel k divadelní kočovné společnosti Anny Budínské-Červíčkové, což ho zachránilo před totálním nasazením do hroutící se Říše. Po roce 1945 postupně prošel divadlem na Kladně, divadlem Akropolis, Divadlem S. K. Neumanna, Městskými divadly pražskými a činoherním souborem pražského Národního divadla, u kterého zůstal až do své smrti.
Každou svoji roli na divadelních prknech – ať už to bylo ve hrách Višňový sad, Strakonický dudák, Hadrián z Římsů či Bílá nemoc – Josef Kemr vždy obohatil svým svérázným a prostým herectvím. Skvěle vytvářel komediální postavy s nádechem tragiky, ale i dramatické role s částí tragikomedie.
Za komunismu se zastal Havla
Přestože ve svých rolích Kemr rozdával radost i potěšení, svým vnitřním ustrojením byl introvert, který si jiné lidi k sobě pouštěl pomalu, dlouho a opatrně. Pak za ně však dal kdykoliv ruku do ohně a neváhal se jich zastat. Svými aktivitami hýbal žlučí i komunistickému režimu. Za normalizace například recitoval na pohřbech v té době nepohodlných umělců a v létě 1989 patřil mezi první signatáře Několika vět. V únoru 1989 neváhal do Rudého práva poslat reakci na dehonestaci Václava Havla. Článek mu sice neotiskli, ale o nějaký čas později jej odvysílala stanice Svobodná Evropa. V listopadu 1989 se zapojil do aktivit Občanského fóra. „Pohár pýchy, hluchoty, tvrdohlavosti, násilí a lží pomalu přetéká,“ stálo v Kemrově osobní výzvě, se kterou ve svém trabantu objížděl továrny. Na jednom z mítinků na Václavském náměstí během listopadových událostí zakončil své legendární vystoupení biblickým citátem „Je-li s námi bůh, kdo proti nám!“
Hluboce věřící Josef Kemr byl znám i svými netradičními aktivitami. Například neváhal sehnat stavební materiál a pak vlastníma rukama opravovat boží muka ležící kdesi za Prahou. Začátkem 80. let pro změnu přidal nemalý a originální příspěvek k rekonstrukci Národního divadla. Nechal totiž roztavit až čtvrt kila zlata, ze kterého dal vyrobit pozlacené šrouby a zlaté matky s podložkami a vše v roce 1981 osobně zamontoval do krovů tehdy rekonstruované první scény v zemi.
Josef Kemr byl ženatý s herečkou Evou Foustkovou. Manželství zůstalo bezdětné, stejně jako jeho druhý vztah s Marikou Kopalovou. Až po hercově smrti vyšlo najevo, že měl nemanželského syna Vladimíra. Za své celoživotní mistrovství v činohře byl v roce 1993 odměněn čestnou Cenou Thálie.
