Příběh „Pavího pokoje“: Co se stane, když je umělec tvrdohlavější než jeho mecenáš
Mít volnou ruku a neomezený kapitál. To je sen většiny umělců. Americký malíř James McNeill Whistler se rozhodl spojit příjemné s užitečným. Vytvořit unikátní dílo, překonat všechny představy svého zadavatele a ještě při tom zbohatnout. Jenže občas i zcela geniální záměry mají své mouchy. Nebo spíš pávy.
Když v roce 1876 britský lodní magnát Frederick Richards Leyland koupil dům na Princes Gate v londýnském Kensingtonu, hodlal z něj vytvořit unikátní a záviděníhodné místo k životu. Proto si najal hned dva architekty – Richarda Normana Shawa, který měl přestavět většinu obytných místností, a Thomase Jackylla, jenž byl pověřen upravit pouze jídelnu, aby měl Leyland kde uložit a vystavit svou velkou sbírku čínského modrého a bílého porcelánu. Celou místnost měl pak ozvláštnit obraz amerického umělce Jamese McNeilla Whitlera nad krbem.
Chlub se cizím peřím
Projekt hezky postupoval, a tak se Leyland vrátil zpět ke svému podnikání v Liverpoolu. Architekt Jeckyll onemocněl, takže dokončil, co šlo, a projekt v jídelně brzy opustil. Jen Whistler tím vším získal potřebnou svobodu pro své tvůrčí zažehnutí. Nechal si do místnosti nosit pouze jídlo a trávil v ní dny i noci. A děly se věci. Celou halu od stropu ke stěnám pokryl Whistler holandským kovem imitujícím zlatý list, přes který namaloval svěží vzor pavího peří. Potom pozlatil Jeckyllovu polici z ořechů a dřevěné okenice ozdobil čtyřmi vycpanými pávy.
Moment překvapení
Když se Leyland v říjnu téhož roku neočekávaně vrátil, byl ohromen. Jeho jídelna se totiž proměnila o poznání víc, než požadoval. Kůže s květinovým vzorem na stěnách byla úplně pomalovaná a každý povrch zářil několika světelnými odstíny zelené, zlaté a modré.
Samožerský Whistler, kterému tohle všechno bylo evidentně ještě málo, pozval do domu další umělce a novináře, a to všechno bez povolení majitele. Vrcholem pak byla cifra, kterou Leylandovi za svou práci předložil. Naúčtoval si hezkých 2000 liber, což v té době bylo skoro víc než celý dům.
Danajský dar
Jenže Leyland odmítl a vykázal jej z domu. „Opravdu si nemyslím, že jsi mě měl zapojit do tak velkých výdajů, aniž bys mě o tom předem informoval,“ napsal v dopise Whistlerovi.
Ten ale protestoval: „Připravil jsem ti velkolepé překvapení! Pokoj je živý krásou. Nádherný! Jemný a rafinovaný do posledního stupně. V Londýně není takový pokoj, mon cher,“ odpověděl.
„Ale tys odvedl veškerou práci beze mě“" reagoval Leyland. „Pozlacené police; paví peří na stropě. A ty rolety? Pávi, které jsi dal na ty rolety? Nepotřebuji je. Mohu jen navrhnout, abyste je vzali a prodali někomu jinému.“
Čest poraženým
Leyland nakonec navrhl snížit požadovanou částku na polovinu s tím, že Whistler může táhnout ke všem čertům.
Zraněný a uražený Whistler však plánoval odvetu. Nabídku přijal s tím, že práci dokončí a odejde. Dokončil ji freskou zobrazující dvojici bojových pávů na zdi jako alegorii kyselého vztahu mezi umělcem a jeho patronem. Páv nalevo představuje umělce, zatímco páv na straně pravé má být lakomým patronem, který se vyznačuje třpytivými mincemi umístěnými na prsou a peří ocasu. U jeho nohou je také rozptýleno několik mincí. Aby se nakonec ujistil, že Leyland celé symbolice porozumí, nazval Whistler nástěnnou malbu „Umění a peníze; nebo Příběh místnosti“. Po dokončení práce Whistler odešel a do „Pavího pokoje“ už nikdy nevstoupil.
Nesmrtelní pávi
Leyland nikdy netvrdil, že se mu místnost líbí, ale její hodnotu nikdy nesnížil. Po celých 15 let až do své smrti v roce 1892 v jídelně nezměnil vůbec nic.
V roce 1904 koupil dům americký průmyslník a umělec Charles Lang Freer, který jídelnu rozebral a poslal přes Atlantický oceán do Detroitu v Michiganu, kde ji ve svém domě znovu smontoval. Freer použil místnost k zobrazení své vlastní sbírky keramiky. Po Freerově smrti v roce 1919 byl pak „Paví pokoj“ trvale nainstalován ve Freer Gallery of Art ve Washingtonu, D.C.
