Největší chemická katastrofa v dějinách: Zabila 25 000 lidí, zmrzačené děti se rodí dosud
V indickém městě Bhópál se v prosinci 1984 stala jedna z největších průmyslových katastrof na světě. Kvůli nedbalosti uniklo do vzduchu 27 tun methylisokyanátu (MIC), kyanovodíku a dalších látek poškozujících lidské zdraví. Po havárii zemřelo 8 tisíc lidí, postupně se číslo vyšplhalo až na 25 tisíc a celkem se důsledky katastrofy dotkly až 520 tisíc lidí. Co katastrofě předcházelo? A šlo jí zabránit?
Chemička v Bhópálu patřila americké společnosti Union Carbide, která už vlastnila jeden závod v USA. Při výstavbě indické pobočky se společnost snažila co nejvíce ušetřit. Nahrazovala tedy materiály, které by měly být správně použity, těmi levnějšími. Potřebovali totiž ušetřit cca 8 miliónů dolarů. Kvůli tomu, aby ušetřili 70 dolarů za den vedení společnosti dokonce nechalo zastavit chladící systém, který držel v nádrži na 0 stupňů Celsia velmi nebezpečnou látku MIC. Navíc byla propuštěna půlka zaměstnanců, takže dohled nad všemi systémy byl značně snížený.
Tyto postupy se začaly na chodu továrny rychle podepisovat. Ani dílčí tragédie, a úniky plynů, které se čím dál častěji děly, vedení nijak neznepokojily. Z USA byl sice poslán tým, který měl posoudit stav továrny, ale výsledky, které dopadly naprosto příšerně, stejně nikoho nezajímaly. Vedení se jen ujistilo, že se k dokumentaci nikdo nedostane a stížnosti zaměstnanců byly dál ignorovány.
A pak se to stalo. V prosinci roku 1984 uniklo do ovzduší 27 tun škodlivých látek, které mírný větřík rozfoukal na jih. Nikdo nevaroval místní obyvatele. Jediným cílem bylo katastrofu co nejdéle tutlat. Lidé, které jed ve vzduchu dostihl, zemřeli okamžitě nebo první oslepli a pak zemřeli. První akutní příznaky zasažení se projevovaly zvracením, pocitem pálení očí, v nose a v krku. Pak následovalo udušení.
Po pěti letech soudních tahanic se rozhodla indická vláda přistoupit na mimosoudní vyrovnání s americkou společností ve výši 470 miliónů dolarů. Na osobu to tedy vyšlo na 270 až 530 dolarů, což v drtivé většině nestačilo ani na uhrazení lékařské péče. V místě katastrofy se navíc dodnes rodí postižené a deformované děti a obyvatelé trpí nemocemi. Toxické látky se totiž dostaly do spodních vod a další generace obyvatel je pitím dál dostává do svého těla.
