Sáňkaři a stánky s jídlem. Američané na zamrzlých Niagarských vodopádech s oblibou holdovali zimním radostem
Velkolepý pohled na ledem pokryté Niagarské vodopády se lidem naskýtá téměř každý rok.
Vodopády, kterými za normálních okolností proteče přes půl milionu litrů vody za vteřinu, totiž kvůli arktickému počasí panujícímu na severovýchodě Spojených států začátkem roku pravidelně zamrzají.
Nikdy ale nejde o zamrznutí kompletní. „Něco, co se pohybuje takovou rychlostí a silou, zamrzá velmi obtížně,“ vysvětluje profesor Stuart M. Evans z nedaleké univerzity v Buffalu.
Mráz sice ubírá vodě na síle a její povrchová vrstva tak zamrzá, vodopády jako takové se ale nezastavují a voda pod ledem proudí dál. „Kdyby vodopády skutečně zmrzly, zastavila by se voda v řece Niagara. Ta by se začala hromadit a způsobila by záplavy, jako tomu bylo v březnu 1848,“ dodal Evans a připomněl tak kruté mrazy, které okolí Niagarských vodopádů sužovaly v devatenáctém století a začátkem dvacátého století.
Sáňkaři a alkoholové doupě
Například na konci 80. let 19. století byl na Niagarských vodopádech led tak silný, že vytvořil takzvaný ledový most mezi Amerikou a Kanadou. Děti se na vodopádech proháněly na saních, turisté po nich s oblibou korzovali a vynalézaví podnikatelé si na zamrzlé vodě vystavěli stánky a prodávali zde jídlo a teplé nápoje.
Jeden odvážlivec si zde dokonce vybudoval, a 14. února 1883 oficiálně otevřel, jakousi chatrč ze dřeva, která se díky svému umístění, přesně mezi hranicemi obou zemí, nacházela v takzvaném bezcelním pásmu. Její majitel zde díky tomu mohl v klidu prodávat alkohol. Tento husarský kousek byl tehdy ostře kritizován v tamějším tisku.
