Tragické osudy: Tři válečné fotografky, které muži připravili o dětství, slávu a nakonec i život
Těmto třema ženám válka všechno dala a velice brzy zase vzala. Trojice fotografek dokumentovala hrůzy bojů po celém světě, jejich osudy ale tvrdě poznamenali i muži. Gerdě Taro, Němce židovského původu, bylo sotva dvacet let, když se s fotoaparátem v ruce vrhla do centra španělské občanské války.
Její snímky ovšem často bývají považovány za dílo jejího milence Roberta Capy, který ji svou proslulostí zastínil. Život jí předčasně vzal za války tank, který narazil do vozu, ve kterém jela. Ani život Dickey Chapelle nebyl růžový. Svým zdokumentováním bitvy o Okinawu si získala uznání mezi fotoreportéry. Ničeho se nebála - jezdila s vojáky, skákala padákem, s fotoaparátem běhala v první linii. A to ji stálo život - zabil ji šrapnel z granátu během války ve Vietnamu. Třetí fotografka Lee Miller prožila vážné trauma už jako dítě - v sedmi letech ji na návštěvě u příbuzných znásilnili a nakazili kapavkou. Její otec ji navíc nutil pózovat nahou pro své fotografie. Lee pořídila během druhé světové války 60 000 fotek. Fotila hrůzy koncentračních táborů i osvobození Paříže. Otřesné prožitky u ní ovšem spustily posttraumatickou stresovou poruchu, k focení v první linii se už nikdy nevrátila.
