Vzpomínka: Karel Loprais byl Karlem Gottem českého motosportu. Merci, monsieur Dakar
Byl něco jako Karel Gott motorsportu. Znali ho všichni. Zatímco Zlatý slavík si věčnou slávu vydobyl v záři reflektorů, um Karla Lopraise byl tiše ukrytý v hlučné kabině závodní tatrovky. Mile nenápadný nebyl jen za volantem, byl takový denně. Jedna ze světových legend Rally Dakar odešla 30. Prosince ve dvaasedmdesáti rocích v předvečer startu letošní pouštní bitvy.
Jak jen byl inspirativní. Všichni dnešní čeští závodníci, co Dakar jezdí, jedou v Karlově stopě. Byl to on, kdo je nasměroval. Pilotů vozů Tatra a LIAZ bylo samozřejmě víc, ale nikdo z nich nedokázal, co šestinásobný šampion nejtěžší rally světa a výjimečný průkopník Loprais. Dneska je to často obchodní záležitost. Mám love, vole, tak pojedu Dakar, ne? Koupím si auto, mechaniky, všecko, udělám si reklamu, baby z toho budou paf. V pořádku, to k závodům patřilo, patří a patřit vždycky bude. Ale s Karlem to bylo jinak. Bylo to ryzí.
Dostal šancí
Obyčejný chlápek z podhůří Beskyd, vyučený zámečník posedlý značkou Tatra, dostal v 80. letech minulého století šanci. Z role zkušebního řidiče kopřivnické automobilky se stal závodním pilotem. Dostal jedinečnou šanci a jel. Svými šesti dakarskými triumfy v kategorii kamionů, dalšími úspěchy a také svou vzácnou skromnou povahou si ještě během závodnické kariéry vysloužil přezdívku „Monsieur Dakar – Pan Dakar“. Měl pověst tempaře. Jak ráno odstartoval, tak pak jel celý den. V závodění jde o velmi ceněnou vlastnost. Leckdo se blýskne výhrou v jedné etapě či rychlostní zkoušce, skuteční mistři jsou ale držáci rychlosti. A to byl Lopré, jak se Karlovi také říkalo.
Jméno žije dál
Každé osobní setkání s ním mi zůstane v paměti. Jak jen byl vždy pozorný a empatický. „Ahoj Martine, tak co tvé milované Le Mans? Každý rok se dívám a poslouchám tebe s kolegy. Je to pro mě něco jako okruhový Dakar. Pořádná řežba a zároveň dřina. Pro všechny. Pro závodníky, mechaniky i pro vás u mikrofonu,“ říkával snad při každém našem setkání a o vše se dopodrobna zajímal. A ani se nezmínil, že v Le Mans při největším okruhovém závodě světa osobně byl.
Dozvěděl jsem se to až z fotografie kolegy Tomáše Hyana. Je z roku 1995 a Monsieur Dakar na ní rozpráví s Henrim Pescarolem, jednou z legend francouzského podniku. To byl zkrátka Karel Loprais, jedinečný a skromný chlap, v roce 2000 vyhlášený jako nejlepší český automobilový závodník století, po boku motocyklové superstar Františka Šťastného.
Jméno Loprais žije ale ve světových rajdech dál, nosí ho Karlův synovec Aleš. Geny fungují bezvadně, protože jednačtyřicetiletý rodák z Olomouce dnes patří k hvězdám pouštních bitev. I letos se pokusí navázat na svého strýce. Má to těžké, hlavně bohatě dotovaná ruská tovární flotila značky Kamaz, je těžce k poražení. Ale i Aleš je velký bojovník, jakým byl Karel. Jakkoli je odchod blízkého člověka smutným okamžikem, může Alešovi paradoxně pomoci. Třeba jen tím, že pojede pro Karla.
