Sto třicet let stará škola v Marijsku: Krutá realita současného Ruska na poetických fotografiích
Marijsko (republika Marij El) leží v evropské části Ruska, přesto se zdá, že se zde čas zastavil. Do Moskvy to sice není tak daleko jako z odlehlých částí Sibiře, prostředků na povznesení životní úrovně sem ale doputuje stejně málo. Fotograf Oleg Ponomarev se vydal do staré pohanské vesnice Sardejal na hranicích s Tatarstánem, aby zdokumentoval příběh sto třicet let staré školy, kde dodnes probíhá výuka.
Sardajal má asi 500 obyvatel, 150 domů a 7 ulic, což z něj dělá jedno z největších měst v okolí. V 70. let mu dokonce přezdívali „Malá Čína“. Žijí zde Marijci, Rusové, Tataři a Udmurti. Místní sto dvacet let stará škola, kde se začalo vyučovat v roce 1884, vypadá na první pohled romanticky.
Dlouhá dřevěná budova se zelenými okenicemi a rustikálními zdobnými prvky je zapadaná sněhem jako v pohádce. Stopy lyží končí u vchodových dveří, za domem najdete obrovskou kupu uhlí a malé fotbalové hřiště. Dívenky jsou oděné do školních uniforem s vyšívanými límečky a rukávy. Většina z nich má copy. Fotografie Ponomareva působí jako dokumentace zdařilého filmového komparsu. Za poetickými fotografiemi se však skrývá krutá realita současného Ruska.
Sardajalská škola má děravou střechu, staré vybavení, které nedostačuje nárokům moderní výuky a prakticky žádný sportovní inventář. Dřevěná budova je téměř neustále nedostatečně vytopená. Chybí učebny, angličtina se učí v truhlářské dílně. Křídu a barvu do tiskárny kupují učitelé ze svého. Jak podotkl Dmitrij Medvěděv: „Peníze nejsou. Držte se!“ (Денег нет, вы держитесь!).
Nad jednou z učeben visí nápis Škola – tvůj hlavní přístav a začátek všech začátků. Začátky jsou to pro sardajalské děti ve srovnání s dětmi žijícími na Západě skromné. Na otázku Ponomareva, jak tráví svůj volný čas, odpověděly, že na jaře a v létě jsou na hřišti nebo se chodí koupat a v zimě se navštěvují jeden u druhého.
O tom, zda jim relativní materiální nedostatek zajistí kvalitnější dětství než dětem zírajícím ve volném čase na obrazovku tabletu, by se dalo polemizovat, jisté však je, že ruský stát dlouhodobě selhává v zajištění základních standardů 21. století. Ze sardajalské školy by bylo krásné muzeum, jako místo pro výuku dětí měla přestat sloužit už před desetiletími.
