Poslední slum v Praze: Jak se žije v libeňské kolonii Na Kotlasce?
Hustě prší a úzké uličky se pomalu rozbahňují. Na libeňský kopec Hájek se tak nevydlážděnou cestou stoupá o to složitěji. Navzdory podobným nástrahám tu dodnes přežívají dvě prvorepublikové nouzové kolonie – Na Kotlasce a na Hájku. A to i přesto, že Gustav Husák v 80. letech prohlásil, že tento „pozůstatek bídy kapitalismu“ musí okamžitě zmizet. Nezadařilo se. „Je dobře, že se jim to nepovedlo zbořit. Je to takový poslední pražský slum, do kterého jsme se nedávno dobrovolně nastěhovali,“ popisuje s úsměvem mladý muž před domkem, který dodnes nese označení „nouzová stavba“.
V Praze jde o raritu. Za první republiky vyrostlo podobných kolonií zhruba šedesát. Do dneška se ale nezachovala téměř žádná. Třeba Buďánka na Smíchově dnes prochází rekonstrukcí, ale tady v Libni se ještě živelně žije. V podstatě v původních domcích, i těch přestavěných, které připomínají klasické rodinné stavby. Ale třeba i přístavcích, které vznikly z železničního vagonu. Jejich cena je mizivá, výhled na Prahu ale milionový. Kolaudace se dočkají jen těžko.
„Rád dělám věci ručně. Tady je to takový poslední prostor, kde má člověk možnost si pracovat na svém a neruší ho sousedi. Přes léto si tu vypěstujete zeleninu. Bydlel jsem v paneláku tři měsíce svého života a málem jsem se zbláznil,“ vysvětluje mladík, proč se společnou se svou partnerkou před měsícem přestěhovali na Kotlasku.
Voda i elektřina je do skromné stavby téměř na vrcholu kopce zavedena. Plyn tu ale není. „Topíme uhlím. Až k tamté lampě se dá protlačit vozík,“ ukazuje nový obyvatel na několik metrů vzdálené místo. „Pak uhlí přeložíme do kůlny. Já to mám rád, když je doma planoucí oheň.“
„Muselo se to stihnout přes noc“
Vesnický nádech je tu jasně zřetelný. Nenápadná nouzová kolonie ale leží jen pár kroků od metra Palmovka. Místní obyvatelé tak můžou podle svých vlastních slov „žít jako na vesnici, ale za patnáct minut být na Václaváku“. Na kopci tu na konci 30. letech vyrostly dvě nouzové kolonie – Na Kotlasce a Na Hájku. Pro výstavbu činžovních domů byl terén nepoužitelný. „Kolonisti“, kteří neměli kde bydlet, si s ním ale poradit uměli. I když stavba samotná probíhala dost dramaticky.
„V roce 1938 se tu začínají stavět domky z bouračkových cihel a prken. Všechno se muselo na kopec tahat na zádech – cement, písek, cihly, ale i voda. Všechno museli odtáhnout v noci a do rána mít postaveno. Když přišel ráno policista, dal jim pokutu, což byl jakýsi druh stavebního povolení. Tím se to celé pokládalo za vyřešené,“ popisuje autor projektu Praha Neznámá Petr Ryska. Když se stavba nestihla, musela se zbourat a další noc začít nanovo.
„No kurník to byl, žádná velká stavba. Vůbec si to nedovedu představit,“ říká lakonicky jedna ze starousedlic, jejíž otec si tu ze štěrkových tvárnic postavil domek na vršku kopce. „Ale žilo se tu krásně,“ dodává rychle. Už v padesátých letech si dali komunisti za úkol zlikvidovat všechny nouzové kolonie. Byly to pro ně nechtěné pozůstatky kapitalismu. Jako první měla přijít na řadu právě Kotlaska a pak ještě Slatiny poblíž Strašnic. Paradoxně ale obě jako jedny z mála zůstaly stát dodnes. Lidé z nich totiž dobrovolně neodešli a ani postupem času nevymřeli, jak úředníci předpovídali. Kotlaska tak trochu upadla v zapomnění.
To vydrželo až do 80. let, kdy se opodál stavěla železniční přeložka a stavaři se jí chtěli pochlubit. „Zavolali si generálního tajemníka ÚV KSČ Gustava Husáka. Ten je pochválil, ale pak se otočil a uviděl nouzovou kolonii. Prohlásil, že tento pozůstatek bídy kapitalismu musí okamžitě zmizet. Soudruhy na Praze 8 tím pěkně vyděsil,“ popisuje Ryska. A tak to s místními zkoušeli nejdříve po dobrém. Nabízeli pohodlný byt na sídlišti. A když ani to nevyšlo, měla přijít na řadu drsnější etapa. To ale překazila sametová revoluce.
Kolaudace? S úzkými uličkami ani náhodou
Dnes by si místní pozemky rádi odkoupili. Jižní strana patří pražskému magistrátu, druhá Praze 8. Jen jedna ulice připadla restituentovi, který pozemky rozprodal. „Všichni by tu chtěli, aby jim to magistrát prodal. Investujte do něčeho, co není vaše,“ tvrdí energická starousedlice. Jenže udělat z nouzové zástavby, která tu přetrvává už osmdesát let, stavební pozemky má několik háčků. Komunikace musí umožnit vjezd hasičů, policie a záchranky.
Jenže k tomu mají místní úzké uličky, ve kterých se stěží vyhnou dva chodci, hodně daleko. „Vznikla studie, která počítá s tím, že by se každá druhá ulička rozšířila. Ale to už je v plánu celkem dlouho a nic se neděje,“ říká Ryska. Takže jen několik domů má popisné číslo. Většina se stále pyšní cedulkou nouzová stavba. Jakékoliv úpravy se tak vedou v kolonce oprava.
Zároveň to ale vypadá, že by se nouzová kolonie, která kdysi nikoho nezajímala, mohla vyhnout i zájmu developerů. Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy před dvěma lety uvedl, že je místo dlouhodobě využíváno k individuálnímu bydlení a rozvíjet by se mělo i do budoucna. Přitom by mělo být zachováno drobné měřítko veřejných prostranství a zástavby, které jsou pro lokalitu charakteristické. „Všichni se tu známe. Víme, kdo sem patří. Když tu jde po ulici chlap, kterého neznám, tak se ho hned ptám, co tu hledá. Znají se i kočky se psy. Když přijde nějaký cizí, tak se hned naježí,“ popisuje starousedlice. A zatím to vypadá, že tenhle genius loci vydrží i dál.
