Špína, beznaděj a nazí nemocní držení v poutech. Drsné snímky ukazují život mentálně postižených Indonésanů
Budova, kde se „léčí“ desítky Indonésanů trpící různými duševními nemocemi, nepřipomíná nemocnici, nýbrž nápravné zařízení či vězení. Ti, kteří potřebují pomoc a odbornou péči, se ale v Indonésii velmi často setkávají s pravým opakem. S opovržením, které často pochází přímo z rodin nemocných. Snímky, které publikoval španělský web Cultura Inquieta, ukazují, jak se žije lidem s mentálním postižení v jednom z tamních „středisek“.
Série newyorské fotografky se jmenuje Disorder neboli Porucha. Série ještě není dokončená, umělkyně, která chce svými fotografiemi apelovat na alarmující situaci indonéských duševně nemocných, hodlá v projektu dále pokračovat a nafotit mnohem více podobných „nemocnic“. Ty, alespoň soudě podle fotografií, naprosto nenaplňují jakoukoliv představu o zařízení pro lidi, kteří trpí duševními nemocemi.
Zatímco západní svět se pomalu, ale jistě snaží srovnat s tím, že duševní choroby jsou také choroby, jimž je nutné věnovat stejnou pozornost jako fyzickým onemocněním, v Indonésii se na lepší časy neblýská. Základní problém tkví podle fotografky Andrey Reesové v tom, že jsou nemocní vystaveni opovržení a také značnému nepochopení okolí. Despekt a stud za duševně nemocného bohužel vychází často dokonce z primární rodiny. Ty jsou schopné svého člena jednoduše nechat na pospas osudu na ulici.
Na jednom ze snímků Reesové je tak například vyfotografovaná nahá postava ležící na kraji silnice. Není to nic neobvyklého – takto se rodiny se svými nemocnými příbuznými vypořádávají. Odpovědnost tak přebírají státní nemocnice, které jsou mizerně placené a chybí v nich nejen kvalifikovaný personál, ale především lidský přístup. Duševní nemoc není na mnoha místech země vnímána jako nemoc, ale jako jakési vyšinutí, o kterém se nemluví.
