Na palubě Hindenburgu: Jak vypadalo luxusní cestování ve 30. letech minulého století?
Vzducholoď LZ-129 Hindenburg je veřejnosti známa především kvůli jejímu úplně poslednímu letu. Při tragickému výbuchu tehdy v roce 1936 zahynulo 36 lidí, a přestože příčina vzplanutí nikdy nebyla definitivně vysvětlena, lidé v Zeppeliny navždy ztratili důvěru. Přitom předtím šlo o nejprestižnější způsob dopravy přes Atlantik a boháči za lístky neváhali zaplatit sumy srovnatelné s cenou malého automobilu. Tomu pak logicky odpovídal i luxus na palubě.
Design interiérů obstaral proslulý Fritz August Breuhaus, jenž měl zkušenosti s luxusními vlaky, zaoceánskými parníky, ale i německými válečnými loděmi. Jeho dílo bylo označováno za první létající hotel na světě a současníky považováno za zcela jedinečné. Vnitřní prostory slavné vzducholodě byly rozděleny na dvě patra. Paluba A byla vyhrazena pouze pasažérům.
K dispozici jim byla velká jídelna se židlemi z lehkého hliníku, salón s pianem z duralu, místnost pro psaní s uměleckými díly Otto Arpkeho, rozlehlá promenáda a 25 dvoulůžkových kabin. Všechny pokoje byly vytápěny. Používala se k tomu voda určená ke chlazení motorů, což byl velký krok kupředu v oblasti pohodlí oproti starším modelům. Na druhou stranu byly ale kabiny umístěny uprostřed trupu kvůli lepší aerodynamice. A chyběl tak výhled z oken přímo z postelí, který měl dříve postavený Graf Zeppelin.
V roce 1936 umožnila výměna helia za vodík přidat na palubu B dalších 9 pokojů. Velikost jednotlivých kabin, jež si můžete prohlédnout v galerii, se může vzhledem k současným standardům zdát poměrně malá. V tehdejší době byla ale srovnatelná s pokoji, které byly k dispozici v luxusních vlacích. Žádná z kabin neobsahovala sociální zařízení, ta byla k dispozici rovněž na palubě B. Toalety byly rozděleny na pánské a dámské, ale sprcha byla k dispozici jen jedna. Proud vody v ní pak dle tehdejších pasažérů připomínal místo sprchy spíše sifon.
Společně s prostory pro posádku pak byl na palubě B ještě bar a také kuřárna. Obojí odděleno od zbylých prostor přetlakovou komorou. Pro všechny hosty byl k dispozici pouze jediný elektrický zapalovač. Vzhledem k vznětlivosti helia a vodíku nebyl na palubě povolen žádný otevřený plamen. Proslulý barman Max Schulze pak odpovídal za to, že prostor kuřárny a baru neopustí nikdo se zapálenou cigaretou.
O způsobu tehdejšího cestování něco vypovídá i pověst Schulze, který byl krom břitkého vtipu oblíben i pro improvizační um v oblasti míchání drinků. To mu přicházelo ke konci jednotlivých cest pravidelně vhod. Většinu alkoholu totiž hosté vypili takřka vždy již v první polovině třídenního letu.
Bar i ostatní interiéry Hindenburgu si můžete prohlédnout v naší rozsáhlé fotogalerii.
