Tolik nul nespočítáte: Končící prezident Zimbabwe přesvědčivě ukázal, proč netisknout peníze
Robert Mugabe, prezident Zimbabwe a vydavatel stobiliónové bankovky, po měsících tlaku rezignoval. Po třiceti letech odevzdává kdysi relativně bohatou zemi ve stavu ekonomického rozkladu a bez pořádné vlastní měny. Zároveň vstupuje do učebnic ekonomie.
Šlo to celkem rychle. V roce 2008 Zimbabwe vydalo stomiliónovou bankovku, krátce nato půlmiliardovou, stomiliardovou a v roce 2009 už stobiliónovou. Jenže i sto biliónů zimbabwských dolarů bylo prakticky bezcenných.
My a celý svět z relativního bezpečí jednociferné inflace jsme zimbabwské bankovky brali jako kuriozitu. Stejně tak údaje o inflaci, na jejíž výši se dnes odborníci ani neshodnou, ale některé odhady mluví o téměř 90 triliardách procent, tedy 90 000 000 000 000 000 000 000 procent.
Jenže Zimbabwané v tom žili a v důsledcích stále žijí. Nikdo jiný dnes tak dobře nerozumí starému moudru, jež říká, že peněz není nikdy nedostatek s výjimkou situace, kdy je jich příliš mnoho. Ano, když lidé dostávají jako výplatu bilióny, mají paradoxně vždy peněz nedostatek. Takový nedostatek, jaký si tady neumíme představit. A nejen peněz, ale všeho možného. Prodávat cokoliv za peníze, které za 24 hodin ztratí polovinu své kupní síly, je prostě problém a má své vážné důsledky.
Mugabe se nejdříve pokusil zamezit růstu cen administrativně. Prostě jej zakázal. Lidé okamžitě skoupili všechno zboží v obchodech, protože to bylo najednou relativně velmi levné, na druhou stranu obchodníci a výrobci nedostali peníze, jež očekávali, a tak rychle zavřeli krám. A nebylo nic.
Jenže trh funguje, a tak Zimbabwané brzy začali domácí měnu odmítat a používat zahraniční měny, hlavně americký dolar (ale také čínský jüan a další). Na to nakonec přistoupila i vláda, protože nic jiného nemělo smysl. To však přímo vedlo k dalšímu problému. Zahraničních bankovek je v zemi samozřejmě nedostatek — ostatně, do ekonomicky rozložené země se zahraniční peníze nehrnou.
Vláda nakonec začala vydávat novou vlastní měnu, jakési dlužní úpisy kryté americkými dolary získanými půjčkou — tato měna je oficiálně směnitelná za americké dolary v poměru jedna ku jedné, což striktně omezuje jejich další tisk. Logicky je tak i této nové pseudoměny nedostatek, a tak se vláda snaží přimět Zimbabwany k tomu, aby přešli na bezhotovostní ekonomiku. To ovšem skrývá nebezpečí návratu inflace — elektronických peněz se dá „natisknout“ nekonečné množství a velmi rychle. Poslední měsíce dávají obavám ze znovuroztočení inflace za pravdu. Ceny v obchodech opět prudce míří nahoru, podle některých ekonomů překročila inflace 50 procent.
Zimbabwe bylo v roce 1980, kdy Mugabe nastoupil, na africké poměry relativně bohatá země se stabilní ekonomikou, jež přes problémy rostla rychleji než okolní země. Mugabe ze slibně se rozvíjejícího státu udělal ekonomickou trosku, kde lidé hladovějí. V zaslepeném rasismu vyhnal bělochy-farmáře, zestátnil, co mohl, a nakonec už vlastně jen držel moc v chřadnoucím státě.
Zimbabwe je ukázkový příklad, jak nebezpečné mohou být peníze v rukou státu. Jak devastační účinky může mít jejich tisk centrální autoritou a že experimenty s papírovými měnami hrozí prakticky neustále.
