Stalinova transpolární magistrála: Měla být chloubou SSSR, stala se ale železnicí smrti. Co z ní zůstalo?
Stovky kilometrů železnice, položené vězni ze sibiřských gulagů ve 40. a 50. letech, jsou dnes zapomenutým reliktem Sovětského svazu. Tisíce tun železa byly z velké části ponechány na pospas krutým polárním podmínkám. Jejich zkáza připomíná útrapy 120 tisíc lidí, kteří na stavbě Stalinova monstr projektu položili život nebo si z ní odnesli doživotní následky. Proč se sovětský vůdce pro stavbu 1300 kilometrů dlouhé trati, vedoucí přes řeky Ob a Jenisej, rozhodl?
Za plánem pokořit sibiřskou přírodu a zjednodušit dopravu v oblasti protknuté nechvalně proslulými gulagy stála především Stalinova touha předvést, že dokáže cokoliv. Dobýt neznámé, cizí a zatím nepokořené chtěl prostřednictvím výstavby transpolární magistrály Salechard-Igarka, známé také jako Stalinbahn nebo železnice smrti.
Existence rostoucí železnice byla před veřejností dlouhá léta utajena. Procovali na ní pouze vězni gulagů, kteří neměli tajný plán komu vyzradit. Fotografie z polární oblasti dnes ukazují, v jakých podmínkách vězni při stavbě železnice přežívali. Na dřevěných pryčnách vedle sebe usínali podvodníčci, těžcí zločinci i političtí vězni.
Stavba započala čtyři roky po konci druhé světové války. Hlavním dohlížitelem byl jmenován Vasilij Barabanov. Stavělo se v obou směrech – na úseku směřujícím na východ pracovala skupina z 501. pracovního tábora, směrem na západ z města Igarka postupoval 503. tábor. V plánu bylo vybudovat 28 stanic a 106 odstavných kolejí.
Největšími překážkami železnice byly mohutné sibiřské řeky Ob a Jenisej, přes které měly být vlaky v létě převáženy trajektem a v zimě měly být na zamrzlou plochu pokládány dočasné koleje. Bez problémů se však neobešla ani výstavba v močálovitých oblastech.
Vězni zde podklad pro železnici tvořili z tzv. hatí, další zpevnění představovaly fašiny, písek a podkladový štěrk. Extrémně nestabilnímu podloží se ale i tak muselo prakticky neustále vyhýbat, železnice se proto vyznačuje častými zatáčkami.
Na stavbě se podílelo 120 tisíc vězňů, kteří zde v zimě pracovali ve více než 30° mrazech. V létě pak byly mokřady zahalené hejny komárů a mušek přenášejícími nemoci. Příděly potravy byly nedostačující a práci jim v drtivé většině neusnadňovala žádná těžká technika. Na práci zde byla na konci 40. let nasazena také například většina válečných zajatců po návratu z Německa.
Stavba transpolární magistrály byla zastavena po Stalinově smrti v roce 1953. Z 1300 kilometrů bylo v té době dokončeno 698. V přepočtu na dnešní ceny stála sto miliard dolarů. Na pospas krutým sibiřským podmínkám bylo v 50. letech ponecháno až 50 tisíc tun železa. Na to, co z „železnice smrti“ zbylo, se však lidé jezdí dívat dodnes.
