Továrna na ruské šlechtičny: Jak žily a v čem se vzdělávaly urozené dívky ve slavném Smolném institutu?
První ruskou vzdělávací instituci pro ženy založila v Rusku v roce 1764 carevna Kateřina Veliká. Smolný institut v Petrohradě měl k obrazu panovnice vychovávat dcery ruských šlechticů. Carevna, která si sama dopisovala s největšími osvícenskými mysliteli, jako byli Voltaire, Montesquieu nebo Diderot, toužila po vzdělanějších dvořanech. Dívčí škola fungovala až do bolševické revoluce. Ženy, které ji absolvovaly, se však bohužel Kateřininu snu o vzdělaných dámách pozvedajících ruskou společnost příliš nepodobaly.
Dívky do Smolného institutu přicházely ve věku šesti let a zůstávaly do osmnácti. Pocházely z urozených, ale zchudlých rodin, v pozdějších letech sem však dcery mohli umisťovat také státní úředníci. Skutečně bohatí Rusové upřednostňovali najímání domácích učitelů nebo umisťování dívek do soukromých penzionátů.
Řád Smolného institutu byl přísný. Chovanky neměly povolený prakticky žádný styk s rodinou. Domů se nevracely ani na prázdniny a svátky. Veškerý písemný kontakt byl pak podroben cenzuře vychovatelek. Stesk po domově byl vedením školy systematicky vysmíván a dívky se tak dříve nebo později podvolily nátlaku a přijaly život za zdmi paláce jako jedinou možnou realitu.
Život ve Smolném institutu podléhal přísnému řádu. Pamětnice na denní režim většinou vzpomínaly s nechutí. Vstávalo se v šest hodin ráno, dívky trpěly v podstatě neustále zimou, po chladném paláci se totiž musely pohybovat pouze v lehkých šatech. Každá činnost byla naplánována na minuty.
Mimo budovu školy dívky chodily pouze do přilehlé zahrady. Jen jednou za rok je vychovatelky braly do městského parku. I ten byl ale u této příležitosti uzavřen pro veřejnost. Sociální deprivace tak u většiny dívek vyústila v neschopnost normálního života poté, co institut po letech opustily.
Úroveň vzdělávání byla vysoká pouze v prvních letech po založení institutu. Kromě kreslení, hudby a ručních prací dívky studovaly také jazyky, historii, aritmetiku, geografii i literaturu. V první polovině 19. století se však přístup změnil a hlavním bodem kurikula se stal zpěv, tanec a hra na hudební nástroje.
Během výuky humanitních předmětů dívky nesměly vznášet dotazy, v institutu nebyla knihovna. Neexistovaly učební plány a pro většinu předmětů ani učebnice. Kromě toho, že se dívky nestaly vzdělanými a osvícenými šlechtičnami, jak si přála Kateřina II., neexcelovaly ani v praktických dovednostech. Hodiny vaření byly na Smolném institutu spíše teoretické.
Historie Smolného institutu končí v roce 1919. Po Říjnové revoluci se ještě dva roky vyučovalo v Novočerkassku v Rostovské oblasti. Nový společenský řád však pro elitářskou a ve svých výsledcích navíc neefektivní instituci znamenal přirozený zánik.
V galerii se můžete podívat na to, jak se dívkám ve Smolném institutu žilo na konci 19. století:
