Architektura smrti: Betonová monstra, která měla chránit hitlerovské Německo
„Válka bude vyhrána nebo prohrána na plážích. Máme jen jednu šanci zastavit nepřítele, a to když je ve vodě a snaží se dostat na břeh,“ takto mluvil o obraně evropského pobřeží polní maršál Erwin Rommel. Nacistické vedení se tedy rozhodlo postavit soustavu opevnění táhnoucí se téměř po celém pobřeží západní Evropy.
Stavba takzvané „pevnosti Evropa“ probíhala mezi roky 1942 a 1945. Na okupovaném západním pobřeží Francie, Nizozemska, Belgie, Norska a Dánska vyrostla řada více než 1500 betonových pevností a velké množství protitankových a protipěchotních překážek. Na stavbě se podíleli nejen němečtí vojáci, ale i místní dobrovolníci, kteří za práci dostávali plat. Nemalou mírou zde ale byli za otrockých podmínek nasazeni i váleční zajatci a vězni.
Řada opevnění se táhla v délce téměř 2700 km. Nejsilnější část opevnění, Němci souhrnně nazývaná „Atlantikwall“ se soustředila kolem přístavů na severu Francie. Hitler je považoval za nejpravděpodobnější cíl spojeneckých vojsk.
Invaze však nakonec proběhla jižněji, než nacistické vedení předpokládalo. V den D sice zahynulo na plážích Normandie obrovské množství spojeneckých vojáků, ale protože zde byla německá obrana slabší než na severu, atlantická zeď byla nakonec prolomena. Slova polního maršála Rommela se naplnila, válka byla pro Německo prohrána na plážích s kódovým označením Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword.
Na betonová monstra, která měla chránit evropské pobřeží, se podívejte do galerie.
