Odloučení v pustině. Internační tábory měly zabránit Japoncům v útocích na půdě USA
Útok na Pearl Harbor v roce 1941 rozvířil v USA během druhé světové války silnou protijaponskou atmosféru. I z toho důvodu podepsal tehdejší prezident Spojených států Roosevelt příkaz, že japonští Američané budou hromadně přesunuti do táborů, které měly zabránit útokům na americké půdě.
Tábory vznikly na vnitrozemní linii kopírující západní pobřeží a počínaje březnem 1942 do nich bylo umístěno více než 110 tisíc Japonců žijících na pobřeží, kteří do USA imigrovali, ale i Japonců druhé generace, kteří byli americkými občany a tvořili více než dvě třetiny z celkového počtu. Po nahlášení v místě svého pobytu byli odvezeni do center, kde i několik měsíců čekali na přidělení stálého místa života.
Práce za pakatel a špatné životní podmínky
V táborech umístěných v odlehlých oblastech amerického západu žily na malé ploše tisíce lidí. I když se od sebe tábory odlišovaly, ve většině z nich mohli Japonci pracovat. Ovšem nesměli vydělávat více než nejnižší vojenští důstojníci – jejich plat nepřevyšoval pět dolarů za den. Nejčastější byla práce na suché neúrodné půdě. Prostor pro život nebyl velký, několik rodin většinou sdílelo neprostorná dřevěná obydlí.
K uzavření došlo až po konci války. Nejvyšší soud dal prezidentu Rooseveltovi možnost tábory uzavřít ještě před zveřejněním soudního příkazu – poslední byl ale nakonec zrušen až v březnu roku 1946. Protože nevraživost vůči Japoncům trvala ještě několik let, nemohli se někteří uvěznění vrátit tam, kde žili před válkou, a museli se přestěhovat na různá místa.
