Ničení jako umění? Švýcar vytváří pozoruhodné portréty rozbíjením skla
Simon Berger se jako mnozí další umělci specializuje na portréty. On však navrch experimentuje s netradičními materiály, často použitými. Občas si také pohrává s paradoxem kreace, která vzešla z ničení. Nejvíce ho v poslední době zajímá sklo, nad nímž kraluje kladívkem a rozbíjením vytváří pozoruhodné portréty. Po celé léto měl Berger v galerii Artstübli ve Švýcarské Basileji úspěšnou výstavu s přiléhavým názvem – Defekt.
Bergerova práce se sklem je svou technikou na hranici kresby a sochařiny. Většinou pracuje tak, že sám nafotí svůj model pod dramatickým nasvícením. Kontrast ještě zvýší pomocí digitálních úprav a výsledný obraz vytiskne jako svou předlohu. Vysoce kontrastní předloha už sama o sobě působí jako kresba či malba. Je to logické – i při klasické kresbě se povětšinou pracuje pod dramatickým nasvícením, model tak získává na živosti a plasticitě. Ostré stíny navíc usnadňují Švýcarovu precizní práci. Na hodnotě by snad dílu přidalo, kdyby Berger místo fotografie model skicoval ručně.
Podle upravené fotografie Berger načrtne portrét fixou a vyznačí oblasti, které mají zůstat nerozbité. Sklo nesmí natlouci příliš, proto raději používá silnější typy, jako třeba čelní skla aut. Podle umělce skelné portréty magicky přitahují návštěvníky, kteří jsou nadšení hledáním a nacházením figurativních prvků v abstraktní mlze.
Na Bergerově práci je patrná jeho kariéra street umělce. Portréty nejsou atmosferické, spíše vyzývavě hledí na svého pozorovatele právě tak, jako by byly nasprejované na oprýskanou fasádu. Navíc používá ostré linie světla a stínu, což je patrné i (či právě) na skle. Že se zabýval street artem snad vysvětluje i to, že raději sáhne po foťáku než po skicáku a tužce. Simon Berger také hodně pracoval se dřevem, za zmínku rozhodně stojí portrét Raye Charlese z piana rozbitého na kusy. Další portréty složil třeba z nespočtu samolepek, ze starého počítacího stroje nebo z kladívek.
Na díla Simona Bergera se podívejte ve fotogalerii:
