Město duchů: Fukušima po jaderné havárii připomíná Pripjať a zanechává pachuť smutku
Natalia Sobańska ráda navštěvuje a fotí opuštěná místa. Když ale dorazila do opuštěné zóny kolem jaderné elektrárny Fukušima v Japonsku, jen polkla nasucho. Opuštěná místa ji fascinují od puberty. Navštívila jich už spoustu, ale emoce, které pociťovala při návštěvě míst, ze kterých nuceně prchli obyvatelé žijící v okruhu 20 kilometrů od epicentra fatálního výbuchu, ji až skoro dusily.
Jadernou elektrárnu Fukušima 11. března roku 2011 spláchla obří tsunami vyvolaná zemětřesením o síle devíti stupňů Richterovy stupnice, která ochromila chladící systémy a umožnila tak výbuch vodíku a roztavení jader tří reaktorů. Radioaktivita se uvolnila do vzduchu, půdy i moře. Mezi nejvíce postižené lokality patřila města Natori, Išinomaki, Kamaiši, Ufunato, Miyako, Minamisanriku, Kesennuma a Rikuzentakata. Vážné škody utrpěla i větší města Hačinohe a Sendai. Z oblasti bylo evakuováno přibližně 140 000 lidí.
Podle oficiálních statistik 1607 obyvatel prefektury Fukušima na následky evakuace zemřelo. Příčinou byl pokročilý věk a chronická onemocnění. Ještě o něco víc jich zemřelo v průběhu dalších let. Nikoli v důsledku ozáření, ale na následky stresu a stesku po domově. Deprese ze ztráty domova a nevyhovujících životních podmínek (desetitisíce lidí byly vystěhovány do narychlo postavených ubytoven) zapříčinily smrt dalších 1656 lidí, uvádí deník The Times. Tito lidé sice přežili smrtící kombo zemětřesení tsunami a jaderné katastrofy, ale frustrace ze ztráty domova je dorazila. Mezi obyvateli ostatních prefektur převažují přímé oběti zemětřesení a vlny tsunami. Celkem zemřelo více než 15 000 lidí a téměř tři tisíce se pohřešují.
Nejprve v roce 2014 a následné v roce 2015 byla rozloha uzavřené zóny mírně omezena a vláda dovolila některým obyvatelům vrátit se zpátky do svých domovů. Více než polovina z nich se ale vrátit nikdy nehodlá.
Do zbytku uzavřené zóny se její obyvatelé ještě několik desetiletí nepodívají. A to až do doby, kdy hladina záření klesne na úroveň jednoho milisievertu za rok, což je maximální hodnota, kterou pro běžné civilisty doporučuje Mezinárodní komise pro ochranu před radiací (ICRP). Podle některých odborníků je tato hranice zbytečně hystericky nízká. Roční limit u pracovníků jaderných elektráren je pro srovnání 20 milisievertů.
„Ocitnout se tam byl jeden z mých největších snů, který se stal skutečností v březnu roku 2018. Ale moje nadšení z toho, že tam jsem, se brzy proměnilo v ohromující smutek, který rezonoval s každým krokem v prázdných ulicích. Nejdříve jsme plánovali strávit tam tři dny, nakonec z toho byly jen dva, protože jsme na jednom místě spustili alarm, který přivolal policii. Neměli jsme z toho sice žádné zásadní problémy, ale museli jsme naši návštěvu ve Fukušimě ukončit. Dost se mi ulevilo. Opuštěná místa sice miluji, ale tohle bylo až příliš traumatizující. Od momentu, kdy tam vstoupíte, jste vtaženi do hloubky lidské tragédie, která se tu stala. Rozbilo mi to duši,“ vzpomíná Natalia Sobańska, která svůj zážitek zprostředkovaně sdílí prostřednictvím webu deadinside.eu.
Jak působí město duchů na vás?
