Skutečné případy rady Vacátka: Loupežné přepadení, které se z rutiny proměnilo v záhadu
Byla neděle 15. dubna 1934 půl třetí odpoledne, když se domovnice z Tomášské ulice (č. p. 21/14) paní Kohoutová vypravila do loutkového divadla, kde pracovala jako šatnářka. Na rohu ulice spatřila Viléma Ondřejíčka, který byl ještě před půl rokem jejím nájemníkem. Tehdy mu dala Kohoutová výpověď, kradl, byť šlo jen o drobnosti, a vůbec dělal v domě nepořádek. Teď domovnice Kohoutová zaslechla, jak radí malému chlapci, aby se „neučil šoférem, ale zlodějem“.
Kohoutová si zlostně odfoukla, nelenila a vrátila se domů. V jejím přízemním domovnickém bytě byl v tu chvíli pouze jedenadvacetiletý nezaměstnaný číšník a vášnivý amatérský sportovec Prokop Wiedemann. Další nájemnice, Beránková, odešla s dcerou Kohoutové, čtrnáctiletou Věrou, navštívit svého snoubence v nemocnici. Pátý obyvatel bytu, Böhm, byl od rána v práci.
Kohoutová teď svému podnájemníku kladla na srdce, ať je na pozoru a dobře dům i byt hlídá, protože v okolí se potuluje Vilda Ondřejíček, a dobře ví, jaký je to rošťák a lump. Poté odešla Kohoutová do divadla. Netušila, jak jasnozřivá byla její obava.
Číšník ve spodkách
Bylo půl páté, když se podnájemnice Beránková vrátila s malou Věrou z nemocnice. Dveře bytu byly zvenku zavřené na petlici, už to se ženám zdálo divné, Wiedemann přece tvrdil, že bude celé odpoledne doma. Otevřeli. A to, co spatřili, je šokovalo. Podlaha byla mokrá od zborcených věder s vodou, okolo zpřevracené židle, na zemi šaty vyházené ze skříní, ale co bylo hlavní – ve dveřích do zadního pokoje ležel na zemi číšník Wiedemann pouze ve spodkách a košili, ruce měl svázané za zády a provaz od nich byl připevněn k dětské postýlce. V ústech nacpaný šátek. Obličej a prsa zakrvácené. Mladší dívka spěchala nahoru pro majitele domu – policejního lékaře Horu, aby zraněného ošetřil. Beránková vzala v kuchyni nůž a přeřízla Wiedemannovi pouta. Z pusy mu vyndala roubík.
„Co se, proboha, stalo? Kdo to udělal?“ zajímala se.
„Vilda Ondřejíček,“ vydechl z posledních sil Wiedemann. Poté se objevili zřízenci záchranné stanice a převezli mladíka do všeobecné nemocnice. Zde podle Poledního listu lékaři zjistili, „že má dvě rány na temeni hlavy, řeznou ránu na pravé ruce, dvě bodné rány na prsou, dvě rány na levé paži a jednu ránu na hřbetě pravé ruky“.
Na místo činu dorazili kriminalisté vedení vládním radou Josefem Vaňáskem. Ti zjistili, že útočník vypáčil starý prádelník, z něj odnesl 250 korun a z kabelky podnájemnice Beránkové, která ležela na stole, vzal peněženku se 130 korunami. Nato zmizel z domu a zvenku zastrčil petlici.
Detektivové přistoupili k výslechu napadeného Wiedemanna, jejž lékaři – snad až nad očekávání brzy – propustili z nemocnice. Mladík policistům popsal, jak se všechno seběhlo.
Poté, co ho paní Kohoutová varovala a odešla, zazvonil někdo u dveří bytu. Bylo krátce před šestnáctou hodinou. Wiedemann otevřel průzor ve dveřích a přitiskl k němu obličej. V tu chvíli ho útočník udeřil dvakrát velkou silou do obličeje a vzápětí bodl do prsou. Wiedemann padl na zem. Poté Ondřejíček – on byl totiž oním útočníkem – prostrčil ruku otevřeným průzorem a zevnitř si otevřel dveře. Když viděl, že se Prokop Wiedemann ještě hýbe a mohl by se bránit, bodl ho několikrát nožem do prsou, svázal ho a do pusy mu vecpal roubík. Wiedemann omdlel. Rozběsněný Ondřejíček ho odvlekl do zadního pokoje a přivázal k dětské postýlce. Z provazů vysvobodila mladého atleta až paní Beránková a mladá Věra Kohoutová, když se vrátily z návštěvy nemocnice.
Podruhé na místě činu
Policie rozeslala na všechna pražská komisařství relaci, podle níž má být zatčen třiatřicetiletý Vilém Ondřejíček, důvodně podezřelý z loupežného přepadení. A Lidové noviny už druhý den hlásily: „Před dvacátou hodinou byly hlídky detektivů, jež pátraly po Ondřejíčkovi v noclehárnách, kde poslední dobou přespával, a hostincích odvolány, protože jeden z detektivů, který hledaného zločince znal osobně, spatřil Ondřejíčka v kterési uličce na dolním Novém Městě a odvedl ho na policejní komisařství. Ondřejíček se zatčení nebránil, avšak při výslechu vše popřel. Neměl také u sebe skoro žádných peněz. Policie si je přesto jista, že má v rukou pravého pachatele zločinu.“
Případ se zdál být vyřešen. Záhy se však objevily nejasnosti, jež přiměly radu Vaňáska k zamyšlení. Tak předně Ondřejíček tvrdil, že má na uvedenou dobu – tedy nedělní odpoledne – alibi, protože podával na letenských kurtech tenistům míčky. Kriminalisté jeho výpověď prověřili a opravdu – ukázalo se, že Ondřejíčkovo alibi je naprosto neprůstřelné.
Zároveň dorazila na Bezpečnostní oddělení podrobnější lékařská zpráva a ta v mnohém tu původní, vypracovanou v rychlosti po Ondřejíčkově převozu do nemocnice, opravovala. Ve Wiedemannově případě se totiž nejednalo o bodné rány, nýbrž o rány řezné, navíc nijak hluboké, a pak – dva údery do hlavy způsobené tupým předmětem nebyly takového rázu, aby mohly zapříčinit bezvědomí. Co se tedy v přízemním bytě v Tomášské ulici 21/14 odehrálo?
Rada Vaňásek se vrátil na místo činu. Znovu vyzpovídal obě ženy, které svázaného číšníka objevily a zbavily pout. Zajímalo ho, jak přesně byl Prokop Wiedemann svázaný. Zvláštní mu přišel i číšníkův popis toho, co se odehrálo u dveří. Vaňásek zkoušel událost rekonstruovat – zejména opakované údery vedené průzorem. Bylo také zjevné, že provaz přivázaný k noze dětské postýlky nemohl dospělému a silnému muži, byť svázanému, zabránit v tom, aby se neodplazil – třeba i s postýlkou – ke dveřím a nevolal o pomoc. Wiedemann navíc vypověděl, že Ondřejíček měl tmavé sako, ve skutečnosti bylo světlé.
Jednoduše, těch nejasností bylo až příliš a rada Vaňásek se rozhodl nejen přízemní byt, ale tentokrát celý dům pečlivě prohledat.
Bylo to prozíravé rozhodnutí. Ve sklepě objevili policisté peněženku podnájemnice Beránkové i kasičku ukradenou z prádelníku. V bytě byl pak nalezen přesně takový provaz, jakým byl Wiedemann spoután. Kdo tedy útočil nožem a kradl?
Palička na maso
Vládní rada Vaňásek nechal předvést mladého sportovce Prokopa Wiedemanna na Bezpečnostní oddělení do Bartolomějské ulice. Tady na něj kriminalisté udeřili křížovým výslechem. Číšník se po několika minutách zhroutil a začal líčit průběh nedělního odpoledne, jak se skutečně odehrálo.
Na myšlenku fingovat loupežné přepadení přišel, když se do bytu vrátila jeho bytná – paní Kohoutová – s tím, že na rohu zahlédla „toho lumpa Ondřejíčka“, a žádala ho, aby dobře hlídal. Když znovu odešla, Wiedemann vše krátce promyslel. Pak začal jednat. Nejprve odcizil z kabelky paní Beránkové peněženku a vlámal se do prádelníku, poté lup ukryl ve sklepě, zevnitř bytu vysunul průzorem ve dveřích ruku a zastrčil venkovní petlici (policisté při rekonstrukci ověřili, že to na rozdíl od ran pěstí, jež měl tímto způsobem utržit, jde) a připravil si provaz.
Představa dalších událostí působí až bizarně. „Mladík vyndal z kredence paličku na maso a asi čtyřikrát se uhodil do hlavy, po čemž byl prý již napolo v bezvědomí. Přesto udeřil se ještě pravou pěstí zespodu do dásně, až upadl,“ popsal Wiedemannovo počínání Polední list. Do pusy si vmáčkl šátek a břitvou se pořezal na prsou. Nakonec si svázal ruce a smyčku na druhém konci provazu podstrčil pod nohu dětské postýlky. Zatáhl, aby se uzly zpevnily. A potom už jen čekal, až uslyší, že se paní Beránková s čtrnáctiletou Věrou vrací domů, a začal naříkat a volat o pomoc.
A motiv jeho počínání?
Jen tři dny po fingovaném útoku, tedy 18. dubna 1934, se měl Prokop Wiedemann dostavit k odvodové komisi a následně nastoupit k povinné vojenské službě, která by však navždy překazila jeho vysněnou kariéru světově proslulého atleta. Předpokládal, že po útoku, při němž „půjde o život“, získá ze zdravotních důvodů přinejmenším odklad. Krádež peněženky a dalších peněz už byla jen bonusem.
Prokop Wiedemann se vojně nevyhnul. Ještě předtím si však odpykal čtyři měsíce nepodmíněného trestu.
