Skutečné případy rady Vacátka: Představil si Maďara a vraždil…
Následující případ se začal odvíjet ve Vrchlického sadech jen krátce po vzniku republiky. Psal se listopad 1918, když si k mladíkovi ve vojenské uniformě přisedly na lavičku dvě dámy. Jedna starší, druhá ještě mladá. Hovořili o tom, jak těžké je opatřit si v napjaté době mléko a uhlí. Mladík nabídl ženám pomoc.
Jednalo se o sedmdesátiletou vdovu po někdejším prezidentu pražské Plodinové burzy Žofii Kallbergovou a její služku, možná spíš společnici, osmadvacetiletou Marii Mirtlovou. Bydlely jen nedaleko odsud – v mezaninu výstavního domu na rohu Mariánské a Bolzanovy ulice (č. p. 1615/1) – a bylo vlastně jen shodou okolností, že mladíkův nevlastní děd obchodoval v Bubenči s mlékem a dokázal pro obě ženy obstarat také zásobu uhlí na zimu. Během následujících měsíců přicházel mladík do bytu v Bolzanově ulici docela pravidelně. Obstarával ženám mléko i další potraviny. Získal si tak důvěru vdovy Kallbergové, která jinak svůj byt takřka neopouštěla a nikoho do něj nepouštěla. Podle sousedů připomínal pevnost a o tom, jaké bohatství se uvnitř nachází, se vyprávěly pravé zkazky.
Sám mladík měl nejednou příležitost prohlédnout si bohaté zařízení domácnosti. Spřátelil se zejména se služkou Marií Mirtlovou, jež vděčně přijímala každé vytržení z poněkud fádního života, který po boku staré ženy vedla. Ve středu 29. října ji tak celé odpoledne učil v kuchyni bytu „americké tance“. Při tom se žena neprozřetelně zmínila o bohatství své paní. Má prý šperků a dalších cenností za tři milióny korun. Netušila, že rozhodla o svém osudu.
Železná trubka
Když večer mladík opouštěl byt v Bolzanově ulici, zněla mu hlavou stále znovu služčina slova – bohatství za tři milióny! Celé tři milióny! Chodil noční Prahou a poznenáhlu dospěl k rozhodnutí, že starou ženu zabije a všechny cennosti si z bytu odnese! Věděl, že služka Mirtlová půjde ráno k holešovickému Výstavišti pro mléko a Žofie Kallbergová zůstane doma sama.
Byl čtvrtek 30. října 1919, krátce před desátou dopoledne, když dorazil před dům. V ohradě blízko karlínského Varieté si opatřil 67 centimetrů dlouhou a asi kilogram těžkou železnou trubku. A stalo se ještě něco. Snad jen náhodou, která hraje v tomto případě takovou roli, potkal cestou svého někdejšího spolužáka a kamaráda z dětských let Antonína Jakuba, jenž si na nedalekém Masarykově nádraží přivydělával načerno jako nosič. Mladík mu řekl o svém plánu a Jakub souhlasil, že bude hlídat před domem a přijde nahoru, jakmile mu dá kumpán záclonou znamení, že „Kallbergovou oddělal“. Odešli spolu k veřejným záchodkům naproti Plodinové burze (dnes budova České národní banky na Senovážném náměstí), již manžel Žofie Kallbergové kdysi vedl, a prohlíželi si okna bytu v patře činžovního domu.
Mladík se vydal ke vchodu.
Ale za chvíli byl zpět. Bál se.
Jakub ho povzbuzoval vzpomínkou na nedávné boje s maďarskými komunisty na Slovensku: „Nebál ses dvaceti Maďarů, a teď se bojíš staré ženy!?“ Mladík pokýval hlavou a znovu odešel přes ulici k domu na nároží Bolzanovy a Mariánské, dnes Opletalovy ulice. Zazvonil. Opatrná vdova se podívala kukátkem, kdo přichází. Návštěvníka dobře znala, proto mu otevřela a pozvala ho dál. Mluvili o všedních záležitostech, potom mladík vytáhl z kapsy polovinu nedokouřené cigarety. Když to laskavá žena spatřila, nabídla mu cigaretu celou, novou, a kráčela do ložnice. Odemkla skříňku, vyndala cigaretu a podávala ji mladíkovi.
V tu chvíli se muž odhodlal.
„Znovu přišly mi na mysl tři milióny, a když mi paní nabídla cigaretu a dala klíček od šatníku do zvláštní skřínky, vracejíc se zase ke mně, viděl jsem před sebou náhle Maďary, zvedl jsem ruku a železnou rourou uhodil jsem ji do hlavy,“ vypověděl později při výslechu na Bezpečnostním oddělení pražské policie, jež vedli policejní rada Josef Vaňásek a jeho tehdejší šéf, vrchní policejní rada Josef Knotek.
Žena se zhroutila na pohovku. Byla na místě mrtvá. Avšak sotva stačil vrah přikrýt tělo peřinou, ozvaly se za ním kroky. V předsíni bytu se objevila služka Mirtlová, která se předčasně vrátila z nákupu v Holešovicích. Než se stačila zeptat na svou paní, zasadil jí vrah první ránu do hlavy. Avšak Mirtlová se ještě zvedla a z posledních sil se odpotácela do kuchyně, kde se snažila skrýt. Jenže mladík svůj útok železnou trubkou opakoval. Celkem uštědřil mladé ženě osm ran, z nichž dvě byly zcela fatální.
Nyní začal prohledávat byt. Otevíral skříně, vyházel na zem šaty, hledal i v posteli nebohé vdovy a odemkl klíčem, který našel ve zvláštní schránce, dvířka wertheimské pokladny – jaké však bylo jeho zklamání, když zjistil, že je prázdná. Místo šperků v ceně miliónů si nakonec odnesl jen tisíc korun v hotovosti, několik náušnic, brož ve tvaru macešky s ametystem uprostřed, briliantovou jehlici s rubíny a perlami, zlatý řetízek s medailónkem s podobiznou zemřelého manžela zavražděné Kallbergové a zlatý snubní prsten s datem 27. III. 1870, který stáhl ženě z prstu. K tomu bez většího rozmyslu přibral několik kusů šatů a vyběhl z domu.
Bez ohledu na kumpána číhajícího na druhé straně křižovatky prchal vrah přes Vrchlického sady, kde odhodil zkrvavený vojenský kabát, na Žižkov, Vinohrady a dál přes Palackého most na Smíchov a odtud na Malou Stranu. Teprve tady se zastavil, aby prodal snubní prsten. Za utržené a ukradené peníze si koupil nový svrchník, klobouk, límeček a vázanku a na jednom z veřejných záchodků se převlékl z vojenského stejnokroje do civilních šatů.
Odměna pro hodináře
Těla mrtvých žen objevila kolem půl deváté večer dcera Kallbergové. Bylo jí divné, že nikdo v bytě nezvedá telefon, proto se do Bolzanovy ulice vypravila. Brzy poté dorazili detektivové ze Čtvrtého oddělení vedení vrchním radou Knotkem. Pátrání se rozběhlo na plné obrátky.
Sousedé popsali mladíka ve vojenské uniformě, jenž do bytu za oběma ženami pravidelně přicházel. Dcera znala dokonce jeho jméno – Viktor Přibyl, civilním povoláním montér, dvacet let, trvalým bydlištěm Praha 7-Bubeneč, Korunovační 124. To vše zjistili detektivové během pátečního dopoledne. Netušili však, je-li tento mladík opravdu vrahem, nebo čin spáchal jiný návštěvník bytu…
Indicie napovídaly mnohé. Na adrese trvalého bydliště se mladík nezdržoval, protože okradl před časem nevlastního otce. Bylo také zřejmé, že vraha musela stará žena dobře znát, když ho – při své vyhlášené opatrnosti – pustila do bytu. Z ohledání místa činu bylo navíc patrné, že vrah se v bytě dobře vyznal.
Policie zveřejnila popis odcizených předmětů a oznámila, že ten, kdo přivede kriminalisty na stopu pachatele, obdrží odměnu pěti tisíc korun. V sobotu dopoledne se pak objevil na Bezpečnostním oddělení v Bartolomějské ulici hodinář Klika z Malostranského náměstí (č. p. 271/2) a přinesl s sebou malou brož ve stříbrném rámečku, a zejména zlatý prsten s vyraženým datem 27. III. 1870, který ve čtvrtek odpoledne, tedy jen několik hodin po vraždě, koupil ve svém obchodě od neznámého mladíka. Toho poté zevrubně popsal a také poznal na fotografii, již si detektivové opatřili u Přibylovy milenky.
Nyní měla policie nezvratný důkaz.
Vrahem obou žen byl dvacetiletý Viktor Přibyl. Zbývalo muže dopadnout.
Vrozená syfilida
Od známých pachatele se kriminalisté dozvěděli, že Přibyl s oblibou navštěvuje kavárnu Arkadie na Fügnerově náměstí. Předpokládali, že v sobotu večer si zábavu nenechá ujít, jenže mladíka zde nezastihli. Jedna z číšnic jim zato prozradila, že Přibyl tentokrát změnil lokál a nachází se v sousední taneční kavárně Apollo (Fügnerovo náměstí č. p. 1866). Zde ho skutečně okresní inspektor Zdeněk Bubník v jedenáct hodin večer zadržel (víme přesně kde: pod zrcadlem vedle dveří na dámské toalety). Mladík příliš nezapíral. U sebe měl peníze a drobné cennosti pocházející z lupu, dokonce i klíče od bytu zavražděné vdovy Kallbergové.
Nejdůležitější otázkou, o níž vojenský soud v únoru 1920 rozhodoval, bylo, zda je Václav Přibyl příčetný, duševně zdravý a za svůj čin odpovědný. Narodil se totiž s vrozenou příjicí (syfilidou), již zdědil po svém otci. Ten zemřel na progresívní paralýzu v léčebně pro duševně choré. Přibylovi byly pouhé tři roky, když se na jeho těle objevily nezhojitelné vředy. Totéž se opakovalo v roce 1917 a v důsledku vrozené nákazy byl všeobecně považován za člověka mdlého rozumu.
Pochyby o jeho duševním zdraví se pak ještě prohloubily, když se v posádkové věznici na Hradčanech (Přibyl byl vojenským zběhem od útvaru ve Vysokém Mýtě) svlékl do naha a zapálil pod sebou slamník. Lékaři nakonec ve svém posudku uvedli, že „Přibyl netrpí sice duševní chorobou, že však pochází z degenerované rodiny a jeví se u něho zmenšená příčetnost“.
Vojenský soud jej poté odsoudil k trestu smrti oběšením, zároveň však doporučil prezidentu republiky udělení milosti. Tak se také stalo.
Přibylův kumpán Antonín Jakub byl za spoluúčast na vraždě (od Přibyla dostal druhý den sto korun a několik kusů starých šatů) odsouzen ke čtyřem letům těžkého žaláře. Další, kdo o chystaném zločinu věděl a za své mlčení dostal stříbrné hodinky služky Mirtlové, osmnáctiletý Otakar Hönel, vyfasoval 13 měsíců. Tak skončil senzační případ dvojité vraždy, o němž dokonce Karel Hašler složil písničku. Mimo jiné se v ní zpívá, alespoň tak, jak její text zaznamenal ve svých pamětech inspektor Bubník:
Kdo nemá co dělat, podporu jen bere,
pak ho po celý den dlouhá chvíle žere,
po Karlíně courá,
ve skladišti šťourá,
padne mu do ruky roura.
Kdo má rouru v ruce, jak jsem řekl prve,
má chuť k ňáký práci. Nebojí se krve,
kšeft když z toho čouhá.
Přibyl řek’ si – ouha!
Vražedná ho chytla touha.
Z jedné služky vytáh’, paní její vdova
doma v pokladničce milióny chová,
aby se jí líbil,
mléko, koks jí slíbil,
zatracený montér Přibyl.
Nejspíš tenhle dobový šlágr vyhrávali k tanci i v kavárně Apollo, kde si Viktor Přibyl odbyl svůj poslední taneční kus.
