Skutečné případy rady Vacátka: Smrt zlatníka Havrdy ve Spálené ulici
Bylo půl osmé ráno 12. června 1930, když do krámu zlatníka Havrdy vstoupil učeň Josef Janoušek, aby pomohl rozmístit jednotlivé šperky a uklidil obchod. Pochopil hned, kolik uhodilo. V přední místnosti bylo vše rozházené, dvířka od pokladny otevřená. V dílně za krámem spatřil na zemi svého šéfa. Ještě žil.
Učeň vyběhl z obchodu na rohu Karlova náměstí (Spálená 284/1) a přivolal dopravního strážníka Václava Bílka, který řídil dopravu jen nedaleko odtud na velké křižovatce. Společně se vrátili do zlatnictví. Strážník zavolal na Bezpečnostní oddělení do Bartolomějské ulice. Během několika minut dorazil na místo přednosta kriminální ústředny Josef Vaňásek se svými lidmi. Teprve po nich přijela na místo záchranná služba. Ačkoli šestatřicetiletý zlatník Rudolf Havrda ještě žil, bylo zjevné, že jeho chvíle jsou sečteny. Hlavu měl na několika místech roztříštěnou, krev a stopy mozkové hmoty byly patrné všude okolo. Lékař odhadl dobu útoku na sedmou hodinu ranní. Rudolf Havrda zemřel v deset hodin dopoledne, aniž nabyl vědomí.
Zlatnický krám patřil ve skutečnosti otci zavražděného – Václavu Havrdovi –, ten však pobýval se svou manželkou na léčení v Itálii. Syn měl ostatně živnost na podzim převzít.
Policisté přivolali Rudolfova bratra, ten potvrdil, co bylo zřejmé – jde o loupež velkého rozsahu. V obchodě chybělo 28 briliantových prstenů, další čtyři prsteny s jinými drahokamy, pět párů briliantových náušnic, smaragdy a diamanty. Dále 20 dámských náramků a bezpočet tenkých zlatých řetízků. První odhady hovořily o zboží v celkové hodnotě 150 000 až 200 000 korun. Také zásuvka, do níž zlatník ukládal hotové peníze, byla prázdná.
Desítky policistů začaly obcházet zastavárny a známé překupníky. Stráž obsadila pražská nádraží a rada Vaňásek zahájil výslechy svědků. Správcová a prokurista zdejší společnosti Vacuum Oil Company se shodli, že v posledních dnech pozorovali u domu podezřelého muže s nápadně tmavou pletí.
Pět hodin po vraždě
Bylo pravé poledne, když se na Bezpečnostním oddělení v Bartolomějské ulici přihlásil řidič Jan Hofmann s tím, že vezl ráno dva podezřelé muže. Stál na stanovišti u Palackého mostu, když k němu přiběhl rozčilený muž a ptal se, kolik by stála cesta do Karlova Týna (Karlštejna). Odpověděl 150 až 170 korun. Rozčilený muž – malé postavy, s lysou hlavou a knírkem – souhlasil. Do vozu nasedl kromě objednavatele ještě poměrně vysoký a statný muž ve slunečních brýlích s převlečníkem a kufry. Bylo osm patnáct, když vyjeli.
Cestou si oba muži cosi šeptali cizím jazykem, pravděpodobně šlo o ruštinu, a působili mimořádně rozčileným a nervózním dojmem. Když se řidič vrátil do Prahy a zjistil, co se v centru města děje, ihned odešel na policii (za svůj uvědomělý občanský postoj si vyslouží pochvalu soudce).
Rada Vaňásek poslal do Karlova Týna detektivy Fuchse a Potůčka. Pátrání zahájili v restauraci Pod hradem, u níž oba muži vystoupili z vozu. Číšník Josef Záruba potvrdil, že spolu mluvili rusky a byli tak nervózní, „že jim uherský salám, který si objednali, padal z vidličky“.
Další zastávkou bylo karlštejnské nádraží. Menší a česky mluvící z dvojice mužů tu zjišťoval, zda je možné pořídit přímou jízdenku do Paříže. Když mu železniční úředník vysvětlil, že taková možnost existuje jenom na plzeňském nádraží, zakoupili muži dvě jízdenky – jednu do Plzně, druhou do Prahy. Kriminalisté ještě ze stanice telefonovali do Bartolomějské ulice.
Osm hodin po vraždě
Vlak z Prahy se zastávkou v Karlštejně přijížděl na hlavní nástupiště plzeňského nádraží v 15 hodin 07 minut. Bylo nejvýš pravděpodobné, že v něm sedí jeden z pachatelů zločinu, jehož zevrubný popis poskytl policistům řidič taxíku Hofmann. Následující události vylíčily Lidové noviny takto: „Při příjezdu vystoupil z vagonu muž robustní postavy a zcela klidně šel po nástupišti. Byl však zastaven policejním inspektorem Vacíkem a perlustrován. Neznámý poměrně klidně předložil pas, poněvadž však se kolem shromáždilo mnoho cestujících, bylo rozhodnuto provésti další šetření na policejní strážnici. Ta se nalézá před vchodem do nádraží. Neznámý se docela klidně chystal odejíti s civilní stráží, po několika krocích však odhodil kufřík, dal se na útěk a v nejbližších okamžicích sršely rány z jeho revolveru na pronásledující jej policejní agenty, železniční zřízence a některé osoby z obecenstva.“
U plzeňského nádraží se rozpoutala přestřelka, jež si nezadala s gangsterskými filmy. „Neznámý přeskočil železniční kolej a po třetím nástupišti dal se na útěk k obci Lobzy. Cestou poblíže dopravního úřadu chtěl mu vstoupit do cesty policejní inspektor Ladislav Frömer a zadržet jej. Pachatel však ze vzdálenosti asi čtyř kroků střelil inspektora do levé strany prsou, načež Frömer klesl a z ruky mu vypadl revolver (inspektor naštěstí přežije; pozn. autora). Této zbraně v zoufalém útěku chopil se lupič a chtěl vystřelit na Frömera znovu, což se mu však nezdařilo. Pokračoval v útěku k Lobzům a cestou neustále pálil z obou revolverů.“
Na tomto místě je třeba říct, že bulvární tisk naložil s přestřelkou ještě expresívněji – hovořil dokonce o stovce vypálených nábojů. O poznání střízlivější Lidové noviny pokračují: „Dostal se k řece Oslavě, kterou přebrodil, a aby si usnadnil útěk, odhodil kabát a klobouk. Za stálé střelby obou stran dospěl vrah až na vojenskou střelnici v Lobzích, asi půl hodiny od plzeňského nádraží. Směřoval k zalesněné části střelnice, která má několik hlubokých roklí. Zatím se připojili k pronásledovatelům někteří vojíni 18. a 35. pěšího pluku za vedení nadporučíka 18. pěšího pluku Anděla, jakož i mužstvo trestnice pro muže na Borech, které se cvičilo v ostré střelbě. Pachatel, vida zvýšené nebezpečí, vypálil pět ran proti Bedřichu Waldhausovi, vojínu 35. pěšího pluku, jemuž však prostřelil jen blůzu. Krátce poté pachatel skočil do rokle, v níž se chtěl uschovat, a při tom mířil na nadporučíka Anděla, který v krajním nebezpečí vypálil na lupiče asi pět ran ze služební zbraně.“
Neznámý muž, jenž rozpoutal na plzeňském předměstí divoké představení, byl v bezvědomí vytažen z rokle a převezen do nemocnice. Lékaři konstatovali, že ho zasáhly tři projektily, bez výjimky však do spodní části těla, konkrétně do hýždí. Zakrátko se také probral z mdlob.
Mezitím nalezli policisté a vojáci na místě, kde přestřelka vrcholila, hadrový balíček a v něm šperky v ceně 100 000, možná 120 tisíc korun. Již předtím byla ve vlaku objevena půlka chleba, v jehož vydlabané dutině bylo ukryto dvanáct zlatých náramků, zlatý důstojnický řetízek a dvoje zlaté hodinky značky Doxa. Muž tady pecen nechal, když vlak zastavoval v plzeňské stanici a průvodčí oznamoval, že bude následovat prohlídka všech cestujících. Až v nemocnici bylo také zjištěno, že kolem těla má ovázán látkový pás s brilianty. Vše přirozeně pocházelo z loupeže v Havrdově zlatnictví.
Neznámý muž, bez nejmenších pochyb vrah ze Spálené ulice, byl převezen do věznice Na Borech. Zde padlo poprvé jeho jméno – Anton Alexejevič Volovik, etnický Rus narozený v Taganrogu, vybavený Nansenovým uprchlickým pasem.
Sedmnáct hodin po vraždě
Do Plzně odjel jeden z nejschopnějších policistů, jakého měl vládní rada Vaňásek k dispozici – dr. Zdeněk Borkovec. Do Prahy se vrátil kolem půlnoci. S sebou měl předměty, které se u ruského gangstera našly. Ještě v noci se konala na „Čtyřce“ v Bartolomějské ulici porada vedená Josefem Vaňáskem. Cílem bylo dopadnout druhého z lupičů a pravděpodobných vrahů – dosud neznámého muže menšího vzrůstu, s knírem a lysinou na hlavě.
Jenomže jak?
Zadržený Rus se dosud nepřiznal a o svém kumpánovi odmítal promluvit. Nejschůdnější možností se jevila Volovikova fotografie. Bylo pravděpodobné, že ho v místech, kde se pražští Rusové shromažďovali, někdo pozná a bude také vědět, s kým se v hlavním městě stýkal. Jenže jak obstarat použitelný Volovikův snímek? Během pronásledování a přestřelky utrpěl v obličeji rozsáhlou tržnou ránu, která to fakticky znemožňovala.
Podle Lidových novin to byl právě rada Vaňásek, kdo si při prohlídce věcí z Volovikových kapes všiml drobného útržku. Při bližším zkoumání vyšlo najevo, že jde o zbytek obálky z ateliéru, v němž si Rus nechával dělat fotografie, pravděpodobně ke svým žádostem o víza. Ještě v noci byl majitel závodu nalezen. Na rusky mluvícího zákazníka si snadno vzpomněl a ráno už Volovikova fotografie ve dvou stech kopiích putovala na všechna možná a představitelná místa.
Kriminalisté se s ní mimo jiné vypravili do ruské jídelny na Vyšehradě a také zde si kuchařka Alexandra Pospíšilová na urostlého Rusa rychle vzpomněla. Poprvé přišel před několika dny, tvrdil, že přicestoval z Paříže, a nadále se objevoval ve společnosti jistého Pavla Brůžka.
„Jak tenhle Brůžek vypadá?“ zajímali se policisté.
„Není nijak velký, má knír, a hlavně – hlavu jako koleno,“ odpověděla kuchařka Pospíšilová. Bylo zřejmé, že kriminalisté znají identitu druhého z lupičů.
Sedmadvacet hodin po vraždě
Když v pátek ráno obklíčili policisté skleník a zahradnictví na Folimance, jež měl Brůžek v pronájmu, věděli už o tomto devětatřicetiletém muži snad úplně všechno. Vyrůstal s otcem v Rusku. Hned na počátku války, v roce 1914, byl jako rakousko-uherský voják zajat na východní frontě. Později vstoupil do legií (paradoxní na celém případu bylo, že legionářem byl i zavražděný Rudolf Havrda) a často díky své dokonalé znalosti ruštiny tlumočil. Ve Vladivostoku se dopustil blíže nespecifikované zpronevěry a byl degradován z důstojnické hodnosti. Prezident Masaryk toto rozhodnutí později anuloval. Do Československa se vrátil v roce 1924. S legionáři se nestýkal. Naopak udržoval blízké vztahy s ruskými emigranty, zejména studenty. Po večerech se scházeli v jeho skleníku, pili vodku a diskutovali. Dvěma z nich – Remenkovi s Makarianem – také doporučil Volovika k přespání, jenže, jak sami studenti později prohlásili, byli rádi, když nocležník druhý den odešel. Podobně vypovídali i další Rusové. Volovik budil respekt; možná spíš naháněl strach.
Pavel Brůžek přišel ze svého bydliště na žižkovských Židovských pecích (bydlel tu v domě profesora obchodních věd Podevěta, dětem vyráběl hračky a byl tu pro svou přátelskou povahu považován takřka za člena rodiny) do skleníku v deset hodin. Nevysoký muž v bílé přepásané rubášce byl okamžitě zatčen. Nijak se nebránil. Jak se záhy ukáže, ani vzdáleně nepatřil k násilnickým typům. Od vraždy uplynulo rovných 27 hodin.
Devětadvacet hodin po vraždě
Nyní začaly paralelní výslechy v Plzni na Borech a v Praze v Bartolomějské ulici. Měly ozřejmit průběh událostí ze čtvrtečního rána, jež vedly k vraždě zlatníka Havrdy.
A záhy se také objevila další zápletka. Anton Volovik o sobě prohlásil, že je sovětským diplomatickým kurýrem, do Prahy přicestoval před osmi dny z Paříže a noci trávil na sovětské misi v Praze. Tuto zprávu zveřejnila Česká tisková kancelář. Sovětský list Izvěstija coby oficiální deník kremelské vlády zveřejnil krátce nato prohlášení s názvem: Provokační výmysly československé agentury. Mimo jiné se v něm praví: „Netřeba říkat, že žádného kurýra a vůbec spolupracovníka Antona Volovika, rozeného v Taganrogu, v pařížském vyslanectví nebylo. Toto tvrzení je holým výmyslem zločince nebo někoho jiného. Ať je tomu jakkoli, fakt, že československá oficiální agentura rozšiřuje speciální zprávu o přepadení klenotníka a opakuje lživé údaje o jakési souvislosti mezi zatčeným zločincem a sovětským zastupitelstvím, lze zaznamenat jako nový vzorek v sérii protisovětských triků různého kalibru.“
Volovik poté vyložil na stůl další verzi svého života, tentokrát na hony vzdálenou službě bolševickému režimu. Podle ní byl synem rolníka narozeným v roce 1891. V roce 1912 vstoupil jako gymnazista-dobrovolník do carské armády a zúčastnil se tažení v Persii. Poté, co vypukla první světová válka, byla jeho jednotka převelena k tureckým hranicím. V boji prokázal mimořádné hrdinství a obdržel Řád svatého Jiří 4. stupně, s nímž bylo spojené povýšení do šlechtického stavu, pravidelná roční renta a veřejné výsady určené hodnosti plukovníka.
Po bolševické revoluci v roce 1917 vstoupil do dobrovolnické bělogvardějské armády. Byl vážně raněn a na podzim 1920 evakuován spolu s dalšími 151 000 vojáky a jejich rodinnými příslušníky před postupujícími bolševiky z Krymu do Turecka (celou akci zorganizoval jeden z nejschopnějších bělogvardějských generálů, Pjotr Nikolajevič Wrangel). Tím pro něj skončila vojenská kariéra.
V roce 1922 odjel Volovik (pokud se tak skutečně jmenoval) do Bulharska, kde se údajně živil obchodem s oděvy. Jeden čas pracoval také v českém pivovaru v Sofii a naučil se trochu česky. Dělníci mu tady říkali Pavel Goliáš. V dubnu 1929 odcestoval do Paříže, odkud už vedla jeho cesta do Prahy.
Tato výpověď odpovídala alespoň zhruba skutečnosti. Volovik však zapomněl zmínit několik důležitých faktů, jež vyšly na povrch, když bulharská policie identifikovala jeho fotografii a otisky prstů. Předně v Bulharsku nevystupoval jako Volovik, nýbrž Antonov a největším zdrojem jeho obživy byly podle všeho spekulace s nansenovskými utečeneckými pasy a loupeže.
Bulharská policie ho podezírala hned z několika vloupání do trezorů a pokladen v institucích, bankách i soukromých bytech a také z vraždy, k níž mělo dojít na počátku dvacátých let. Tehdy s několika kumpány zabili někdejšího důstojníka Wrangelovy armády, o němž věděli, že obdržel větší částku peněz. Jeho ženu poté přivázali k posteli a mučili, dokud jim neprozradila, kde peníze jsou. Lékaři napočítali posmrtně na jejím těle dvacet bodných ran.
Vážné podezření padlo na Volovika i v případě náhlé smrti jeho manželky, která za ním v polovině dvacátých let přicestovala z Ruska. Ani tentokrát se však policii nepodařilo prokázat mužovu vinu. Vůbec to bylo zvláštní, Antonov-Volovik pokaždé vyvázl, unikl trestu pro nedostatek důkazů. Jeho přátelé odsouzení na mnoho let do vězení ho v jediném případě neprozradili…
Při pátrání po minulosti zatčeného Rusa se objevilo i svědectví pana S., jenž pocházel z české rodiny usedlé v Bulharsku. Také on Volovika či Antonova dobře znal a nyní vypověděl: „Byl to člověk velké, silné postavy, energického vystupování a zvláštního, ostrého pohledu. Myslím, že pro jeho pohled musil si ho každý, kdo s ním přišel do styku, zapamatovat.“
Až bude pražský soud případ vraždy ve Spálené ulici projednávat, mnozí si na tuto „uhrančivou charakteristiku“ Antona Volovika i nebývalou a těžko vysvětlitelnou autoritu, jíž se u svých přátel těšil, vzpomenou.
Pět měsíců po vraždě
Snad nejsledovanější otázkou celého procesu, jenž začal takřka přesně pět měsíců po vraždě, nebylo, tedy zda Anton Volovik ve Spálené ulici vraždil, ale proč – zejména proč se do případu nechal zatáhnout, zdánlivě bez kapky odporu, Pavel Brůžek, popisovaný nejen jako rusofil, ale především člověk hodný a laskavý, vždy ochotný pomoci (půjčoval si dokonce peníze, aby mohl sám půjčit potřebným), a to bez toho, že by měl z loupeže nějaký významnější prospěch.
Nejprve však před porotou vypovídal Anton Volovik. Ten přiznal, že zlatnictví několik dnů pozoroval, aby zjistil, v kolik hodin jeho majitel přichází, kdy je v krámě sám a kam na noc ukládá nejcennější šperky (všiml si, že je odnáší v aktovce domů a ráno s ní zase přichází). Nechal si také opravit prasklé sklíčko náramkových hodinek, aby si obchod pečlivě prohlédl zevnitř.
Revolver, s nímž střílel v Plzni, dostal od Brůžka. Útočit ve Spálené se však rozhodl železnou tyčí, kterou objevil v zahradnictví, načež Brůžka požádal – či mu přikázal, to byla věc, kterou museli porotci zvážit –, aby z ní odstranil hák na konci. Brůžek poslechl.
Večer 11. června pak oznámil svému pomocníkovi, že zítra ráno zločin provede. Ráno vstal kolem šesté. Železnou tyč nesl pod kabátem přehozeným přes ruku.
Došel ke zlatnictví ve Spálené ulici, bylo však příliš brzy. Zlatník ještě nebyl v krámě. Volovik odešel do výčepu na Karlově náměstí, kde vypil dva vermuty. Potom se vrátil ke zlatnictví. Rudolf Havrda právě vykládal zboží do výlohy. Volovik se rozhodl ještě chvíli počkat – znovu se vrátil do hostince a vypil další dva vermuty. Teprve pak se odhodlal k činu.
Zlatníku Havrdovi podal lístek vystavený na opravu hodinek a zaplatil tři nebo čtyři koruny za nové sklíčko. Potom ukázal na budík, který si chtěl domněle prohlédnout. Zlatník se otočil. Toho Volovik využil a udeřil ho železnou tyčí do temene. Po první ráně následovala druhá. Zlatník se sesul k zemi, Volovik na něj hodil svrchník a začal pátrat po kořisti.
Pak se však stalo něco, co nečekal. Zlatník Havrda se začal probírat, shodil ze sebe kabát a pokoušel se vstát. Volovik udělal několik rychlých kroků, povalil zlatníka na zem a vzápětí mu zasadil železnou tyčí tři smrtící údery. Potom sesypal zbylou kořist do aktovky, s níž Rudolf Havrda každé ráno přicházel do obchodu, a Myslíkovou, Černou a Opatovickou ulicí prchal z místa činu.
Tramvají se vrátil do Nuslí. Smrtící nástroj hodil do Vltavy (nebude nikdy objeven). Doma se převlékl, nasadil si tmavé brýle, vzal kufry a spěchal k soše Františka Palackého, kde měl sraz s Brůžkem. Nasedli do vozu. Cestou ještě Volovik vyhazoval lístky, jimiž bylo zboží označeno. Jeho cílem teď byla Paříž, kde se chystal šperky rozprodat v ruských emigrantských kruzích.
Jako druhý vystoupil před porotou trestního soudu Pavel Brůžek: Volovika spatřil poprvé 31. května 1930, když přijel do Prahy z Paříže s doporučujícím listem od jistého redaktora ruského emigrantského tisku a bývalého generála bílé armády. Obstaral Volovikovi podnájem. Poté i revolver a náboje.
„Ptal jste se, na co zbraň potřebuje?“ zajímalo soudce.
„Ne, na nic jsem se neptal,“ odpověděl Brůžek. „Dělal prý všechno pod nějakým zvláštním tlakem Volovikovy vůle, vždycky prý bylo mu při něm nevolno, měl nepříjemné pocity a ráno po kávě vždycky zvracel,“ vypověděl podle Lidových novin před soudem.
Volovik přicházel každý večer do Brůžkova skleníku na Folimance. O svém úmyslu vykrást zlatnictví mu řekl 6. nebo 7. června. Potom našel na zahradě ve starém železe trubku a žádal Brůžka, aby ulomil hák na jejím konci. Byla o tom řeč, Brůžek jej i tentokrát poslechl. „Nemohl prý se ho nikdy na nic ptát a nemohl prý mu nikdy odporovat,“ upozornily znovu na nerovný vztah obou mužů Lidové noviny. Brůžkovým honorářem se stane všehovšudy jeden zlatý prsten a hodinky, jež mu Volovik z lupu oddělil.
Kontrast mezi obžalovanými – vrahem Volovikem a jeho pomocníkem Brůžkem – byl na pohled patrný. První, sebevědomý, až výbojný muž, druhý o poznání menší, do sebe pohroužený. Jako by první svůj osud, jakkoli tragický, určoval, zatímco druhý jím byl navždy jen vláčen.
Brůžkův obhájce také navrhl, aby byli vyslechnuti znalci hypnózy a mimosmyslového ovlivňování. Soud to však odmítl. Vrchní zdravotní rada Hilar dosvědčil, že Brůžkův duševní stav je naprosto normální a hypnóza v rozsahu, o jakém hovoří obhajoba, nepřichází vůbec v úvahu. To porotě i soudu stačilo. Ve čtvrtek 13. listopadu 1930 padl rozsudek.
Anton Alexejevič Volovik byl pro zločin úkladné loupežné vraždy a nedokonané vraždy (v Plzni) odsouzen k trestu smrti provazem (poměr hlasů poroty – jedenáct ano, jeden ne). Pavla Brůžka odsoudil senát pro zločin vzdálené spoluviny na úkladné loupežné vraždě s přihlédnutím k řadě polehčujících okolností na šest let (osm hlasů ano, čtyři ne). Po vynesení rozsudku požádal Rus slabým hlasem o několik slov. Obrácen k soudu porotě prohlásil: „Nenašel jsem pravdy před soudem, najdu ji tedy v hrobě.“ V tu chvíli netušil, jak paradoxně se jeho věty naplní...
Devět měsíců po vraždě
V polovině března 1931 potvrdil brněnský odvolací soud Antonu Alexejeviči Volovikovi trest smrti. Začalo odpočítávání posledních měsíců, týdnů a hodin jeho života…
Dva roky a tři měsíce po vraždě
Bylo středeční odpoledne 21. září 1932, když do cely, v níž Anton Volovik očekával vykonání rozsudku, vstoupil ředitel pankrácké věznice. Rus zbledl. Tušil, že nadchází rozhodující chvíle. Ačkoli prezident Masaryk udělil od roku 1918 v drtivé většině případů odsouzeným na smrt milost, v případě Rusa Volovika vyvíjel zejména bulvární tisk na hlavu státu nebývalý nátlak. Brojil proti „pseudohumánnímu postupu Pražského hradu“. Jeden z listů dokonce vypočítal, jak bohatě a chutně odsouzenému Volovikovi ve vězení vaří, zatímco leckterý ze slušných Čechů nemá na svobodě co jíst.
Už jednou Tomáš Masaryk podobnému tlaku podlehl – stalo se tak docela nedávno, koncem roku 1930 (tedy v době, kdy Volovik seděl v cele smrti), když podepsal trest smrti pro Františka Lukšíka, který zavraždil ve smíchovském přístavu mladou Slovenku Marii Grujbárovou.
Tentokrát však Masaryk odolal a ředitel pankrácké věznice Volovikovi oznámil, že jeho trest byl rozhodnutím československého prezidenta změněn na doživotí. Příběh ruského emigranta tím ovšem neskončil…
Tři roky a jeden měsíc po vraždě
Následující zpráva šokovala celou republiku. V noci na neděli 30. července 1933 se Anton Volovik pokusil o útěk z plzeňské věznice na Borech. Ráno byla na okně jeho cely ve druhém patře nalezena uvolněná mříž. Rus byl přemístěn do kárné místnosti a spoután na nohou. To mu nezabránilo, aby při následné kontrole neskočil vrchnímu dozorci Josefu Plechatému na nohu takovou silou, že mu ji zlomil v bérci. Krajský soud v Plzni to vyhodnotil jako těžké ublížení na těle a Volovikův doživotní trest zpřísnil jedním půstem měsíčně a – vždy v den útoku na dozorce – pobytem v temnici. Rus před soudem argumentoval, že jen reagoval na týrání dozorců. To se však neprokázalo.
Deset let po vraždě
Bylo 5. listopadu 1940, když pražské policejní ředitelství oznámilo: „Ve včerejších ranních hodinách unikli z borské věznice v Plzni tři nebezpeční lupiči, a to jedenačtyřicetiletý Anton Alexejevič Volovik, osmatřicetiletý Ladislav Kašpařík a devětačtyřicetiletý Antonín Sekanina. Volovik a Kašpařík vnikli pak ve večerních hodinách do domu číslo tři v Plzni-Bezovce, kde těžce zranili dvě obyvatelky domu a násilím si vynutili vydání občanských oděvů, do nichž se převlékli a uprchli.“
Volovik ukradl nádavkem stříbrné hodinky Omega. Zatímco Sekanina, jenž se od zbylé dvojice záhy oddělil, byl ihned dopaden, Volovik s Kašpaříkem unikali četnictvu takřka týden. První byl zatčen 10. listopadu 1940 v Českých Budějovicích, druhý tentýž den v Nýřanech.
Deset let a sedm měsíců po vraždě
Ty tam teď byly palcové titulky a nenasytný zájem veřejnosti, jemuž se v minulosti Volovikův případ těšil. Na stránkách protektorátního tisku, jenž se věnoval nacistickým válečným triumfům, líčení židovského zlořádu a boji se zrádci národa, zapadla následující zpráva jako docela malá a vlastně nepodstatná lokálka. Jen prosté konstatování: V sobotu 18. ledna 1941 byl na Pankráci popraven Anton Alexejevič Volovik. Německý soud, jenž zasedl po Rusově pokusu o útěk, údajnou masarykovskou pseudohumanitou rozhodně netrpěl…
