Skutečné případy rady Vacátka: Násilník, alkoholik a vrah Jan Baloun a osud jedné nešťastné rodiny
Ne každý zločin přinesl vyšetřování plné zvratů a překvapení. Ne vždy proti Josefu Vaňáskovi a jeho lidem z Bezpečnostního oddělení stál rafinovaný pachatel, který se snažil – více či méně obratně – zastřít stopy svého činu. Naopak, často šlo o zločin, jenž se odehrál uvnitř rodinného kruhu. Hrubý, krvavý a docela primitivní. Ostatně, je tomu tak dodnes…
Kolikrát asi Marie Balounová proklínala den, kdy se provdala. Bylo to ještě před válkou, v roce 1912 – s manželem obývali pěkný deputátní byt ve Strakonicích, ona pracovala ve zdejším Fezu, on jako kočí na nedaleké usedlosti. Brzy přišla na svět první dcera, čtyři roky po ní druhá.
Vše vypadalo krásně. Jenže pak začal manžel pít. A možná to bylo ještě jinak – možná pít nikdy nepřestal, jen to o rok starší Marie, rozená Hyláková, nechtěla zpočátku vidět. A kdo ví, možná i hrubost a násilnické sklony, které nyní Baloun stále častěji projevoval, byly v jeho chování patrné už tehdy, když si Marii namlouval a bral. Člověk se nemění. Jen lidé v jeho nejbližším okolí tomu často chtějí věřit…
Baloun pil denně. Poté přicházel domů z hospody, křičel na manželku i dcery. Pravidelně je bil. Navíc, jak to bývá zvykem u malých a ve své podstatě zakomplexovaných lidí, chorobně žárlil a donutil svou ženu, aby opustila místo v továrně jen proto, že tu byla ve styku s muži.
I tentokrát Marie manželovi vyhověla. Práci si obstarala domů. Nechtěla pochopit, že věčné ústupky nic nezmění. Šila, vyšívala, paličkovala. Říkalo se o ní, že má zlaté ruce. K tomu si přibrala úklid. Ale manžel se ani tentokrát k lepšímu nezměnil. Hádky a scény, které doma vyvolával, byly čím dál děsivější. Nejednou manželku i dcery do krve ztloukl a vše vyvrcholilo, když jednoho dne škrtil svou ženu v přítomností dětí tak dlouho, až pozbyla vědomí. Pak klidně odešel. Myslel, že je mrtvá. Děti nechal s ní.
Naštěstí Marie Balounová po několika minutách procitla. Na krku jí zůstaly podlitiny od manželových rukou. Několik dnů nemohla promluvit. Na policii přesto nešla. Ale jedno si přece uvědomila – jestli si chce zachránit život, musí od manžela odejít. Utéct. Cokoli. Hlavně pryč. Její život se v tu chvíli proměnil v nekonečný útěk před násilnickým manželem, proti kterému jí pohříchu nepomohly ani úřady, ani přátelé, a zejména, jemuž se nedokázala, jak to v případě týraných žen často bývá, postavit ani ona sama.
Na útěku
Marie Balounová se odstěhovala s dětmi do středočeských Jiren. Našla si tu místo v hospodářství. Vše se zdálo obracet k lepšímu. Jenže za půl roku se v Jirnech objevil Baloun. Sliboval, zapřísahal se, prosil… Marii ho bylo líto. Chtěla, aby nyní již dospívající dívky měly otce. Dovolila mu, ať se nastěhuje. Jenomže vše začalo brzy nanovo. Pití, urážky a facky...
Marie Balounová si tajně zabalila a jednoho dne, který muž trávil, jak bylo jeho zvykem, v hospodě, z Jiren odjela. Děti vzala s sebou. Našla si byt a místo ve Vysočanech na kraji Prahy. Jenže trvalo znovu jen pár neděl, než ji tu Baloun objevil a historie se opakovala.
Marie utekla na Žižkov, odtud se přestěhovala na Vinohrady. V tehdejší Vratislavově, nyní Baranově ulici si našla domovnictví. Tentokrát uběhlo jen několik dní, než se Baloun objevil. Prosil, ať ho vezme zpátky, že tentokrát, ano, tentokrát, se už opravdu polepší a přestane pít. Našel si dokonce místo. Bude dělat zahradnického pomocníka na Olšanských hřbitovech. To je přece jen kousek… A pak pro změnu vyhrožoval, že manželku podřeže a dům vyhodí do povětří dynamitem. Všechno je mu jedno… Vlastně je to neuvěřitelné, ale teprve nyní zašla Marie Balounová na policejní stanici. Zároveň požádala o rozvod.
V polovině května 1930 zasedl trestní soud v Praze, aby projednal žalobu pro trestný čin nebezpečného vyhrožování, kterou na Balouna podal státní zástupce. Během procesu však došlo k nečekanému zvratu (přece tedy i v tomto případě, který jinak snad až s děsivou lineárností plyne ke smutnému konci, došlo k překvapení). Marie Balounová odmítla vypovídat. Stejně tak se vzdaly svědectví její dvě dcery, nyní šestnáctiletá a dvacetiletá, jež bývaly obvyklým svědkem otcových výhrůžek a řádění. Byl to poslední ústupek, jejž Marie svému muži udělala…
Nešťastná rozhodnutí
V pátek 13. června 1930 se krátce po jedné hodině objevil Jan Baloun
před domem č. p. 1382/5 v Baranově ulici. Dobře ho tu znali. Majitelka domu mu také zakázala vstup. Snažila se svou domovnici ochránit. Nyní ho tu spatřil šestnáctiletý synovec majitelky Václav Sobolík, jenž bydlel v přízemní místnosti naproti domovnickému bytu (ten byl vlevo).
Mladík se zastavil, pozoroval Balouna, který vstoupil do domu. Šel za ním, zaslechl, jak vešel do bytu a začal na svou ženu hulákat. Ta ho prosila, ať odejde. Ať už ji, proboha, přestane jednou provždy pronásledovat. V tu chvíli se Baloun na manželku vrhl, popadl ji za krk a začal škrtit.
Následovala řada nešťastných rozhodnutí.
Sobolík, stojící v chodbě, rychle přibouchl dveře bytu a zamkl je klíčem, jenž byl v zámku zasunutý zvenku. Běžel na dvůr, kde pracovali zaměstnanci truhlářské firmy, a křičel na ně, že Baloun škrtí svoji ženu, ať hlídají, aby neutekl, sám zavolá policii.
Chlapec vyběhl z domu. Dělníci za ním zamkli vchodové domovní dveře a čekali, co se bude dít. Uvnitř bytu zatím Baloun vytáhl z kapsy připravený lovecký nůž a – jak uvedl ve svém referátu deník Venkov – „přidržev si levou rukou hlavu své ženy vbodl nůž pod její levé ucho a tahem kupředu jí rozřízl krk, načež ubohá žena bez hlesu klesla a zemřela za chvíli vykrvácením“.
Baloun odhodil nůž do kouta místnosti a otevřel okno na dvůr. Dělníci zbystřili, ale když viděli Balouna, že se docela klidně prochází po pokoji, uklidnili se. Toho vrah využil. Vyskočil otevřeným oknem na dvůr, přeskočil nízkou zídku a sousedním domem vyběhl na ulici.
Teprve nyní vstoupili dělníci do bytu a spatřili Marii Balounovou, jak leží na zemi v záplavě krve. Začali Balouna pronásledovat. Po několika minutách ho zastihli, jak docela klidně kráčí po Fochově (dnes Vinohradské) třídě, zadrželi ho a předali policii. Strážník Vnouček, kterého přivedl do bytu oblíbené domovnice mladý Sobolík, mohl už jen konstatovat ženinu smrt. Vyšetřovat nebylo vlastně co…
Soud
Koncem září 1930 zasedl pražský soud. Jakkoli krátce po zatčení Baloun přiznal, že se dva měsíce připravoval, aby svou ženu zabil, protože – a lidská malost tu dosáhla svého vrcholu – je mu nevěrná, před soudem se na radu advokáta držel jiné výpovědi. Manželku prý zabil v krajním rozrušení, vlastně ani neví, jak se vše odehrálo. Pamatuje si až to, jak stál s nožem nad její mrtvolou.
Proti takovému podání Balounova zločinu stála však řada výpovědí, jež svědčily o dlouhodobém a systematickém pronásledování, o nekončících výhrůžkách smrtí i faktickém pokusu o vraždu, k němuž došlo již před lety ve Strakonicích. Nejsilnější chvíle líčení nastala, když soud přikročil k výslechu obou Balounových dcer. Také ony teď před otcem jednoznačně potvrdily, že se chystal svou ženu – jejich matku – zabít. Baloun v tu chvíli (lidská malosti!) plakal.
Porota, v níž zasedly čtyři ženy, měla rozhodnout o jediné věci – šlo o plánovanou vraždu, nebo zabití pod vlivem náhlého rozčilení? Porada trvala pouhých deset minut. Poté porota všemi dvanácti hlasy rozhodla o tom, že třiačtyřicetiletý Jan Baloun je úkladný vrah. Vrchní soudní rada Hloušek vynesl trest smrti, zmírněný posléze prezidentem republiky na trest doživotní.
